Můj život byl pestrý jako Americká vlajka!

Zdeněk Matěj Kuděj, skoro zapomenutý tramp - věčný tulák.

Jeho životní motto: Tulákův domov je celý svět.

Z historie města Loděnice:

V r.1913 byli na nádraží v Loděnici vysazeni dva vzpurní černí pasažéři a předáni přednostovi k potrestání. Byli to Matěj Kuděj a Jaroslav Hašek. Ale místo potrestání nastalo velké vítání. S přítelem Kudějem se pak ubytovali po tři dny na nádraží a tři dny Jaroslav Hašek po hospodách v Loděnici zakládal Stranu mírného pokroku v mezích zákona.

*

Zdeněk Marian Kuděj (1881 až 1955), známější spíše jako Zdeněk Matěj Kuděj, byl proslaveným kumpánem Jaroslava Haška (ostatně svým textem „Ve dvou se to lépe táhne " předběhl Kerouakovo „ On the Road " o jednu generaci). Kvůli tomu je (bohužel) méně známa jeho novinářská a spisovatelská činnost; třeba kniha Majitel zlatých polí a jiné povídky, které patří v žánru dětské dobrodružné literatury stále k tomu nejlepšímu.

 

Kuděj se dvakrát dostal z vojenských spárů díky předstírané duševní chorobě, v roce 1903 vyhrál v Hamburku v kartách lodní lístek a odjel do USA (žil zde 6 let), v roce 1912 byl zase zatčen v Kyjevě... Zachovalo se i několik dopisů z jeho toulek po vlastech Českých. Marii Panuškové například psal: „ Jináč jsme vzdor velikým pochodům z hospody do hospody ještě zdrávi, ač je tu pivo benešovské, vlašimské atd. Zítra jdeme na Blaník. Co už ten Blaník všechno zažil!?"

V Americe mu po několikanásobném zkomolení jména začali raději říkat Sid Goodday (Zdeněk Dobrý den).

 

Životopis Z. M. Kuděje

 

Vlastním jménem Zdeněk Marian Kuděj se narodil 24. 11. 1881 v Hořicích (v Podkrkonoší). Po létech se dozvěděl, že jeden jeho spolužák spisovatel Antonín Vyskočil, si dal místo svého prostého jména Antonín, vzletný pseudonym Quido Maria. Tehdy se tomu Kuděj srdečně zasmál a s nádechem jemné ironie prohlásil: „ Když Tonda je dnes Quido Maria, tak já budu místo Mariána zase Matěj." A to jméno mu zůstalo po celý život.

Pocházel z rodiny stavebního inženýra, který pracoval na stavbě železnic a byl nucen stále se stěhovat; odtud pravděpodobně pramenily jeho budoucí sklony k tuláckému životu. Studia na gymnáziu v Praze a Příbrami ukončil v septimě a začal pracovat jako lékárnický praktikant v Pacově a v Sadské. Ještě před složením farmaceutické zkoušky byl odveden na vojnu, z níž však byl záhy propuštěn pro předstíranou duševní chorobu. 1903 v Hamburku vyhrál v kartách lodní lístek a odjel do USA, kde se živil nejrůznějšími příležitostními pracemi (dělník, laborant, umývač nádobí, farmář, plavčík, kovboj, zlatokop aj.): 1905 se v San Francisku podílel na záchranných pracích po zemětřesení, jako tramp prošel a projel značnou část USA a Kanady, načas se zachránil před bídou v Armádě spásy. Po návratu (1909, na lodi vezoucí do Evropy dobytek) pracoval v Praze jako zednický přidavač a začal své americké zážitky literárně zpracovávat. Sblížil se se skupinou pražské umělecké bohémy, soustřeďující se kolem J. Haška (J. Lada, E. A. Longen, F. Sauer, F. Langer, J. Panuška a další). 1912 podnikl cestu do Ruska, kde byl velmi záhy v Kyjevě zatčen a po půlroční vyšetřovací vazbě vypovězen ze země - to vše popsal ve své knize (Hostem u baťušky cara). 1913-14 podnikl s J. Haškem a přáteli řadu toulek po Čechách v knize (Ve dvou se to lépe táhne).

 

Za války pro zdravotní obtíže narukoval až 1917; sloužil jako vojenský písař v Berouně, Rumburku a ve Vídni (u biskupa vojenské služby), poté byl superarbitrován pro předstíranou dušení chorobu. 1919 poprvé v životě přijal stálé zaměstnání: stal se tajemníkem Klubu českých turistů a redaktorem Armádního bulletinu. Po několika měsících toto zaměstnání opustil a věnoval se pouze novinářské, literární a překladatelské činnosti. Ve 20. letech prožil několik roků na Podkarpatské Rusi, nejvíce si však oblíbil Českomoravskou vysočinu, zejména kraj kolem Lipnice a Ledče nad Sázavou, kde žil také během německé okupace a v poválečných letech. 1952 se přestěhoval do Litomyšle.

Debutoval 1910 v časopisuZlatá Praha, dále přispíval zejména do těchto novin a časopisů:Právo lidu, Národní obzor (příl. Besedy Národního obzoru), Samostatnost, Besedy lidu, Právo lidu, Lidové noviny, Světozor, Národní listy, Venkov, Český svět, Večerník Práva lidu aj. Od 1945 sporadicky publikoval pouze v regionálním tisku, např. v Havlíčkově kraji apod. V r. 1970 převyprávěl V. Thiele jeho román Sid s titulem Šťastný greenhorn (1970).

 

Kudějova tvorba byla určována autorovým sepětím s anarchisticko-buřičskou generací, která na počátku století programově vyznávala světoběžnictví a tuláctví jako výraz svobodných a nekonformních vztahů ke společnosti (j. Hašek, K. Toman, J. Uher aj.). Jeho prózy ovládá spontánní vypravěčství, vycházející téměř vždy z reálně prožité události. Různorodost a mnohotvárnost životních zkušeností a znalostí různých sociálních prostředí i lidských typů dávají Kudějově tvorbě sociologickou věrohodnost a až dokumentární hodnotu. Převahou autentického životního prožitku nad jeho literárním spodobněním se tak nejzávažnější částtvorby inspirované pobytem v USA a Kanadě (Bídné dny a jiné povídky, Majitel zlatých dolů a jiné povídky aj.) dostává do těsné blízkosti novinové reportáže a fejetonu. Příslušnost k anarchisticko-buřičské generaci pak prokázal také zvýšeným smyslem pro sociální problematiku, zejména v románu Horalská republika, v němž kronikářsky popsal protimaďarskou vzpouru na Podkarpatské Rusi a vznik tzv. Huculské republiky v Jasině (od listopadu 1918 do března 1919). - Tam, kde mu chybělo zázemí životních prožitků /především v humoristických povídkách), vystupuje do popředí chvatnost, jazyková ledabylost a nedostatek umělecké kázně, odsouvající tuto tvorbu na literární periferii. Obdobné vlastnosti mají i jeho překlady z angličtiny; řada z nich je spíše než překladem volnou parafrází originálu. - Jistou literárně historickou hodnotu mají jeho vzpomínky na J. Haška a jeho bohémský okruh (Ve dvou se to lépe táhne, Když táhne silná čtyřka). Důraz na lidovost literatury a zájem o vytváření nových regionálních tradic aktualizovaly v druhé polovině 50. let přítomnost Kudějova díla v soudobé literatuře (Safiánská zima aZlý dědek z Vysočiny).

 

Spisovatel Jan Zábrana vzpomíná:

 

Když mi bylo asi deset nebo jedenáct, někdy v roce 1942 nebo 1943, jsme s kluky ze třídy dost často vídali v Humpolci na náměstí nebo před některou hospodou rázovitou figuru: hubeného vysokého chlapa s hustými a už hodně prošedivělými černými vlasy, v kostkované trampské košili, manšestrových kalhotách a těžkých turistických botách okovaných cvočky. Na zádech vždycky míval obrovský starý batoh ze zeleného plátna, na ostrém nose brýle se širokými černými obroučkami. Většinou býval podnapilý, někdy se i dost potácel. Dověděli jsme se, kdo to je: spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj, kamarád Haška a lipnického malíře Panušky, překladatel Tarzana, autor čtyřdílné knihy Sid, v níž popsal svá tulácká léta v Americe někdy na začátku století. Kuděj za války žil v Ledči nad Sázavou, do Humpolce chodil nebo snad jezdil autobusem, to už nevím, s tím ruksakem pro chleba, poněvadž tam měl nějakého známého pekaře, který mu jej nechával bez lístků. Kuděje celá desetiletí trápila tasemnice, přivezl si ji odněkud ze světa, někde tam na jednom ze svých vandrů (byl i v Rusku) snědl nějaké špatně upečené maso. Tasemnice ho zřejmě užírala pořádně, byl to chlap jako lunt. V Humpolci byl tehdy za války nový mladý primář, MUDr. Melichar, vysoký a statný pupkáč s lví hlavou Viktora Dyka - perzóna. Kuděje s primářem někdo seznámil a primář mu nabídl, aby si šel na pár dnů lehnout k němu do špitálu, že ho tasemnice zbaví. Zrovna prý nedávno četl v nějakém lékařském časopise podrobný popis nového způsobu léčení: tasemnice se nejdřív usmrtí pomocí koňské dávky nějakého oleje, který se pacientovi vpraví do střev, a když se zakousnutá hlavička pustí, tasemnice se pak z pacienta vytáhne - v celku, důležité je ji nepřetrhnout! Kuděj se dal přemluvit: nechal se v Humpolci hospitalizovat. Primář Melichar se nechlubil zbytečně: tasemnici zahubil a celou - nepřetrženou - ji z Kuděje vysoukal. Byla sedm metrů dlouhá. Potom ji naskládali do lihu ve skleněném válci, z obou stran uzavřeném černými dřevěnými kolečky, a dali nám ji do školy, do přírodovědeckého kabinetu - jako exponát. Byla ve skle naskládaná jak chaluhy v moři, vypadala jako hojně zažloutlý a článkovaný knot z petrolejky. Na dřevěný uzávěr skleněného válce dali mosaznou tabulku s nápisem: TASEMNICE P. SPISOVATELE Z. M. KUDĚJE - SEDM METRŮ DLOUHÁ. Často jsme se na ten exponát v přírodopisném kabinetě dívali a dobře se pamatuji, že nám tenkrát na tom nápisu nebylo nic k smíchu... Nebýt spisovatele Zdeňka Matěje Kuděje, nevěděl bych dodnes, jak taková tasemnice vypadá... Historka má ale ještě pointu: když v květnu 1945 dorazila do Humpolce Rudá armáda, vojáci ubytovaní ve škole všechny exponáty naložené v lihu - zmije, užovky, žáby, raky, pulce, včetně Kudějovy tasemnice - rozbili, havěť vyházeli na podlahu a líh ve zdraví vypili.

 

*

"Celý život Z. M. Kuděje byl dobrodružným cestováním; nejdříve na "Divokém západě", potom za ruskou hranicí a nakonec po vlastech Českých. Byl to život jednoho z posledních literárních bohémů z doby před první světovou válkou, a věčného tuláka, nestálého, ale citlivého srdce. Jazykově nadaný, bystrý a velmi inteligentní uzavíral se často v drsné zevnější slupce; při vší nepořádnosti neobyčejně dbal osobní čistoty, při zdánlivé nespoutanosti byl cudný a plachý vůči ženám, ale - jak sám napsal - "nehodil se k manželství". Znal mnoho lidí a miloval je láskou pozorovatele, leč nemohl žít dlouho mezi nimi, musel znova a jinam za poznáním a štěstím, jehož nikdy nedosáhl. Ačkoli si do svého Každodeníčku jako 1380. myšlenku zapsal, že "tulákův domov je celý svět", přece ve svém dobrodružném cestování vlastně hledal domov nikoli tak širý. Nenalezl jej na jednom místě; poznal však, že nejkrásnější země na světě jak přírodním zevnějškem, tak svými lidmi jsou Čechy, a proto právě zde hledal nejdéle ...A našel konečně právě na Vysočině, v kraji, který má své osobité kouzlo: přírodní krásy jsou zde tlumené, říčky a potoky se jinak lesknou než jinde a bývají zde drsné zimy, které otužují, a tak lidé narození ve vyšších polohách jsou sice uzavřenější, ale tvrdší a statečnější než ti, kteří od mládí žijí v nížinách. Zde v cípu zemského ráje, proputoval Zdeněk Matěj Kuděj, tento věčný tulák, svá poslední léta v stále menších a menších kruzích; nedospěl však samého středu a jednoho dne odešel tak nenápadně, jako se tu kdysi objevil."

Úryvek "Poslední literární bohém Z.M.Kuděj" od Františka Hampla.

*

 

Z dějin obce Vilémovice:

....Stvořidla jsou velmi romantická. Je tu živo od jara do podzimu. Jako první sem zjara přijíždějí vodáci, pokud má řeka správný stav vody, ale jen ti nejzkušenější, znalí všech zrádností tohoto úseku, se zde „neudělají". Inspiraci pro svá díla zde nalezli i malíři Jaroslav Panuška st. - foto,a František Antonín Jelínek, kteří bydleli v nedalekém Kochanově. Malovali zde i Jan Zrzavý a Otakar Štafl. Často sem na svých toulkách přicházeli spisovatelé Jaroslav Hašek a Zdeněk Matěj Kuděj. Rezervace Stvořidla je dodnes nejnavštěvovanější úsek řeky Sázavy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Panuškův dub

V okolí vsi žili dva významní malíři. Prvním byl akademický malíř Jaroslav Panuška (1872-1958). Kdy přišel na Vrchovinu, není známo. Na své výstavě v roce 1910 v Mladé Boleslavi již vystavoval několik obrazů z Lipnice a okolí, které namaloval v roce 1908. Měl ke zdejší krajině vztah, jeho manželka pocházela z Humpolce. Od roku 1915 zajížděl pravidelně na léto do Kejžlic u Lipnice. Na Lipnici také přivedl v srpnu 1921 spisovatele Jaroslava Haška a jeho přítele Zdeňka Matěje Kuděje. V roce 1922 si v Kochanově pronajal domek, kde pobýval celé léto se svou rodinou. Okolí Kochanova se mu tak zalíbilo, že si v následujícím roce zakoupil u vesnice pozemek s polnostmi a lesem.

Jaroslav Panuška - foto vlevo, se záměrně usadil ve zdejší krajině, jež mu poskytovala tolik krajinářských námětů. Nejraději maloval velký dub rostoucí u silnice před srubem. Na dubu visel obrázek. Vyprávělo se, že se zde na spodní větvi oběsil nešťastník ze vsi. Obrázek již byl smytý, a tak ho Mistr znovu namaloval a zavěsil na dub. Dub je mohutný strom chráněný státem. Obvod kmene je 400 centimetrů a výška koruny 21 metrů. Jeho stáří se odhaduje na dvě stě let. Dnes nese jméno „Panuškův dub".

*

Cíp krajiny mezi Humpolcem, Ledčí nad Sázavou a Havlíčkovým Brodem stále má - i přes všechny meliorace, poměšťování a cyklo-turistické stezky - své temné odstíny, zapomenutá místa a neprůchodné strže. UžZdeněk Matěj Kuděj si všiml, že toto území je křivé, krabaté a Jan Zrzavý jako zralý muž poznamenal, že se v jeho lesích bál. A pak tu byl kdosi, kdo s démony a strašidly nejenže žil a popíjel, ale odvážil se je i malovat, zachycovat jejich „ ksichty ". Jmenoval se Jaroslav Panuška. Malíř, ilustrátor, tulák, alkoholik, gurmán, žák Maxmiliána Pirnera a Julia Mařáka a Haškův kumpán. To Panuška dotáhl spisovatele na Lipnici, aby ho zachránil před pražskou záhubou; to Panuška o tři rokypozději skicoval Haška na smrtelném lůžku a nakreslil také čerstvý spisovatelův rov.

Panuška - rodák z Hořovic, se ve druhé polovině svého života osudově přimkl k Vysočině. Mezi lesem a tůní, za vsí Kochánov na dohled hradu Lipnice,si v roce 1923 nechal postavit dřevěnou usedlost, kde takév létě 1958 zemřel. Jeho kosti práchniví na světelském hřbitově.

*

 

Z kroniky města Polná:

 

Kuděj Zdeněk Matěj /1881-1955/, v letech 1944-1955 žil střídavě v Ledči, Polné a Litomyšli. Český novinář a spisovatel, autor mnoha cestopisných povídek. Od roku 1903 žil sedm let v Americe doslova jako dobrodruh a tulák. Své poznatky z cest úspěšně literárně zpracoval. Přítel Jaroslava Haška. Trilogie Ve dvou se to lépe táhne, Ve dvou se to lépe táhne, ve třech hůře a Když táhne silná čtyřka jsou svědectvím o Haškově životě a Kudějovým vůbec nejlepším literárním dílem. V Polné zanechal podstatnou část své pozůstalosti, část je uložena v archivu muzea a část v archivu Klubu Za historickou Polnou.

 

Historie tehdejších pražských bohémských hospod:

 

Restaurace U Pešků byla původně na Sokolské ulici naproti lékařskému domu a ulici na Bojišti, kde je restaurace u Kalicha známá z Haškova Švejka. V 19. století tu byla velmi oblíbená noční tančírna U Havrdů. Oproti tradované legendě Hašek k hospodě na Bojišti neměl žádný vztah. Zato v tančírně U Havrdů, která se v roce 1930 přejmenovala na restauraci U Pešků, končíval obvykle pracovní den skupiny umělců okolo Jaroslava Haška. Z těch známějších to byli Josef Lada, Zdeněk Matěj Kuděj,sochař Gustav Opočenský. Ráno se všichni naopak scházeli v tehdejší kavárně Národního domu na Vinohradech. Důvod byl velmi prozaický. Byly tu zdarma k dispozici všechny noviny a většina časopisů z tehdejší Rakouské monarchie a dalšímvelmi podstatným lákadlem byl vrchní číšník Patera, který dal snídani na dluh a často půjčil nějakou pětku na další štaci v některé vinohradské hospodě. A právě v prostorách kavárny Národního domu je současná restaurace U Pešků.

 

K restauraci U Pešků patří neodmyslitelně legendární Peškovský guláš. Jeho autorem je bývalý námořní kuchař a pozdější šéfkuchař U Pešků Josef Měchura.Guláš je v současnosti předmětem řízení o udělení ochranné známky původu a jde vůbec o první ochrannou známku původu, která by měla být udělena vařenému jídlu ve světové historii. Tajný recept zná pouze současný šéfkuchař a jeho opis uchovává majitel restaurace v bankovním sejfu.

*

 

Autor Švejka a Kamenný Přívoz

Výňatek z knihy Z.M. Kuděje Ve dvou se to lépe táhne - ve třech hůř (II. vydání, Praha 1927)

 

Na jaře roku 1914 se Jaroslav Hašek vydal spolu se svým přítelem, spisovatelem Zdeňkem Matějem Kudějem na „druhou dobrodružnou cestu po českých vlastech ": vlakem z Prahy do Braníka, z Braníka do Štěchovic parníkem, dále pěšky. Z Brunšova (kde nebylo pivo dobré, ač je muž od paroplavby horlivě vychvaloval) šli na Třebsín („Třebšín"). Cestou je zastihla bouřka. Kuděj chtěl počkat, až se bouřka přežene, Hašek naléhal, aby pokračovali - směrem na Hostěradice, odkud „do Kamenného Přívozu je už jen pár kroků přes řeku ". Když se Kuděj podivil Haškovým znalostem, spisovatel odpověděl, že byl jednou asi týden v Jílovém v zástavě, než tam kamarád poslal peníze " - a za tu dobu probloudil celý kraj. Kuděj znal Jílové odjinud - jeho otec stavěl dráhu do Krhanic. O Jílovém a jeho zlatých dolech rozprávěli dlouho - nejprve v dešti, později ve stohu, kam je zahnal liják. Když znovu vysvitlo slunce, sestoupili Hašek s Kudějem konečně do Kamenného Přívozu.

 

V hostinci „U Horů" se setkali s pestrou společností. Ve velkém sále (vyzdobeném několika barvotisky a třemi zrcadly) tu vedle jiných, vesměs movitých hostí z Prahy našli i svého přítele, tenoristu Homolu (jeho skutečné jméno bylo jiné), který všechny ostatní bavil svým zpěvem. K všeobecnému povyražení přispěl i Jaroslav Hašek - jakmile se s hosty seznámil, začal jim vyprávět o svých zkušenostech redaktora časopisu Svět zvířat. Následující tři dny strávili Jaroslav Hašek a jeho přátelé podle Kudějových slov „většinou v řece a na jejím břehu u Žampachu, koupajíce se střídavě ve vodě i na slunci na břehu, kde jsme se povalovali, jak Hašek říkával, jako tropičtí mrožové. Slunéčko hřálo, voda chladila, nervy sílily, těla okřávala - jaký div, že se nás zmocňovaly všelijaké bujné myšlenky přes den, a zejména navečer, kdy jsme se shromažďovali kolem jednoho stolu v družném kruhu." „Všelijaké bujné myšlenky " se zhmotnily nejen v řadu kanadských žertíků, ale i „koš salámů, paštik, uzenic a podobných poetických věcí ", dar paní velkouzenářové.

 

Neustálým zájmem dam unavený Homola netoužil po ničem jiném, než po útěku. Příležitost k němu mu poskytlo psaní adresované Kudějovi, které přinesl místní kluk od Jaroslava Haška, jenž z Kamenného Přívozu uprchl pro některé zúčastněné nepříliš příjemné návštěvě důlní štoly na Žampachu. Hašek sděloval „milému kamarádovi, starému vrtákovi ", že odchází přes Jílové a Radlík do Hrusic. Kuděj a Homola se ho pokoušeli dostihnout v Jílovém, kam se z Kamenného Přívozu dostali řeznickou bryčkou (nízkým vozíkem, určeným pro převážení dobytka na porážku), ve které jim dělalo společníka telátko. Hašek je měl čekat (ale nečekal) na „Šmelcovně", kde objevili účetního radu a velkouzenáře, kteří si tam odskočili odpočinout si od manželek.Na zpáteční cestě je vzali sebou). Haška našli v nejmenované hospodě mezi Jílovým a Žampachem, odkud za zpěvu písní a doprovodu harmonikáře a zedníka z Nové Vsi kráčeli všichni přes Žampach zpět na Přívoz. Jejich putování završila noční pitka „U Horů".

 

Následujícího rána se tři kamarádi pokusili z Kamenného Přívozu zmizet znova. Hašek navrhoval cestu po silnici: „Člověk jde bezpečně, ví, že nezabloudí, občas se mu podaří svézti se za vozem, nebo dokonce i jako pán na voze - a což ta dobrodružství. Na silnici se člověk každou chvíli s někým setká."Homola se obával, že by na silnici mohl potkat nějakého známého z Prahy, který by ho odvlekl zpátky. Navrhl cestu lesem do myslivny na Horní Požáry a odtud do Zbořeného Kostelce. Za necelých deset hodin došli přes hory a doly na Těptín, odkud podle pokynů místního učitele pokračovali dále na Zbořený Kostelec do Týnce. Noc strávili v lese na stejném místě, kde během dne několikrát zabloudili. S jitrem znovu vyrazili do Zbořeného Kostelce. Skončili ve Skalsku, kde vzbudili podezření místního hospodského, který jim chtěl zařídit svezení do Kamenného Přívozu, které odmítli. Nakonec se tam dostali znova za asistence přivolaných četníků. Kramáři, kteří je svezli, je složili přímo před hostincem „U Horů". Odkud, plni strachu, že je někdo zahlédne, utíkali směrem ke kostelu sv. Ludmily. Dále šli na Prosečnici, přes Krhanice do Chrástu (kde se nechali převézt přes řeku a vykoupali se), a do Týnce nad Sázavou. Jejich posázavská dobrodružství tím zdaleka neskončila. Do Kamenného Přívozu se však žádný z nich už nevrátil.

 

Celé Kudějovo vyprávění je proloženo písničkami, které Hašek a jeho veselí kumpáni zpívali po cestě a v hospodách. Za připomenutí stojí ta, kterou (jak praví Kuděj) Hašek „řval svým strašlivým skopovým hlasem " ve Skalsku :

 

1. Jenerál Radecký, dva vojenský páni, vod slunce východu vojnu započali, hop! hop! hop!

2. Kulema házeli na verunskou bránu, Veruna se vzdala až třetí den k ránu, hop! hop! hop!

3. Osmnáctá chaso, neboj ty se nouze, vždyť za tebou vezou, peníze na voze, hop! hop! hop!

4. Peníze na voze, děvčata v kočáře, kterej pak regiment pražskej to dokáže, hop! hop! hop!

 

Kuděj píše: „ byla to jeho zamilovaná ". Haškova - ale (jak si vzpomene každý, kdo Haška četl) i Švejkova. A tak se spolu s Jaroslavem Haškem dostala do Posázaví i jeho nejslavnější literární postava.

*

Zde je fotografie Jaroslava Haška (vlevo)a Zdeňka Matěje Kuděje, která byla otištěna v časopise Český svět.v r. 1913. Snímek byl pořízen u rybníka v Novém Jáchymově a pochází z jejich první „dobrodružné cesty " po Brdech. Jsou na něm oba tuláci po kolena ve vodě, oblečeni do dámských koupacích úborů. Kuděj k této původní pohlednici připojil tento text: „ Srdečný pozdrav od dvou ztracených existencí, které v tomto úboru oživují poezii v neprobádaných dosud krajích Podbrdska. Příjemné styky s bezpečnostními orgány každodenně."

Hašek k tomu připojil trochu ironie: „ To jsou následky Svojsíkovy výchovy!" Oba se na však svých cestách zásadně řídili Haškovým heslem: „ Člověk míní a hospoda mění!"

 

Kronika města Ledeč nad Sázavou:

 

V roce 1955 zemřel Z. M. KUDĚJ

V roce 1955 zemřelo několik známých ledečských občanů, o mnohých jsem se na stránkách Ledečských novin zmínil, ale bezesporu nejznámější z nich byl spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj, který dlouhá léta žil v našem městě a byl znám nejen svým rázovitým humorem, ale i tím, že velmi často nebyl zcela střízlivý, byla to opravdová figurka města.

 

Ačkoliv nebyl ledečským rodákem (narodil se 24. listopadu 1881 v Hořicích v Podkrkonoší), přilnul k posázavskému letovisku a k Posázaví vůbec. Dříve než tu však zakotvil trvale, prožil velmi dobrodružný život. Po vyloučení ze sedmé třídy příbramského gymnázia učil se sice nějaký čas v lékárně v Pacově a v Sadské, ale žádnou zkoušku nesložil a nestal se tedy lékárníkem, jak je o něm občas uváděno. Touha po dobrodružství a cestování jej přivedla v dvaadvaceti letech do Hamburku, kde v přístavní krčmě náhodou vyhrál v kostkách lodní lístek do New Yorku. Rozjel se skutečně do Ameriky, kde prožil šest let, která také připomíná ve svých prvních knihách (Bídné dny, Mordovna, Mezi dvěma oceány aj.). Po návratu z Ameriky (r. 1912) se rozhodl k cestě do Ruska, kde však zažil veliké rozčarování. Zcela bezdůvodně byl carskou policií zatčen a dříve než byl vyhoštěn zpět do Rakousko-Uherska, prodlel přes půl roku v ruských vězeních (kniha - Hostem u báťušky cara). Cestování jej neopustilo ani po návratu z Ruska. Ještě před 1. světovou válkou cestuje se svým přítelem Jaroslavem Haškem Posázavím (Ve dvou se to lépe táhne, Když táhne silná čtyrka), po válce pak na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

 

Kuděj si nikdy nepřipouštěl starosti o nějaké stálé zaměstnání. Všechna byla jen přechodná a krátkodobá. Byl prodavačem, dělníkem, úředníkem i redaktorem, ale největší část svého života prožil jako nezávislý spisovatel a překladatel. Sám napsal na čtyřicet knih, ale ještě více jich přeložil (z ruštiny a angličtiny).

 

K Českomoravské vrchovině měl Kuděj vřelý vztah. Jezdil sem často už před 1. světovou válkou, zvláště do Dolních Kralovic, kde žil jeho bratr Jan. Když se po válce na Lipnici trvale usadil jeho přítel, malíř Jaroslav Panuška a po něm v roce 1921 i Jaroslav Hašek, stává se tento kraj trvalým působištěm i Kudějovi. Stálý byt měl sice v Ledči (nejdéle u paní Anny Krupičkové, Havlíčkova ul. 161), ale místa pobytu stále střídal, neboť pobýval krátkodobě u svých přátel v okolí a nejeden zimní měsíc prožil pod „protektorátem" primáře Melichara v humpolecké nemocnici.

V září 1952 opustil Ledeč a přestěhoval se do Litomyšle, kde dokončil svou dobrodružnou pozemskou pouť dne 8. prosince 1955.

*

"Spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj (Matěj je jménem rodinným, nikoliv jeho jménem křestním, třebaže navojně se psal všude Matěj Kuděj) narodil se dne 24. listopadu r. 1881 v Hořicích v Podkrkonoší. Gymnasium studoval v Příbrami a pak prodělal opravdu život "pestrý jako americká vlajka", jak říkává. Prodlel půl osma roku v Americe, potuloval se po Německu, Rusku, Anglii, bylo střídavě dělníkem, žurnalistou, kuchařem, kovkopem, hostinským, cowbojem na farmě, úředníkem, pracoval 2 léta na lodi atp., a když se vrátil do Prahy, měl všehovšudy v kapse 3 koruny rakouské měny, takže pro první noc nezhrdl noclehem na policejním komisařství. Na carské Rusko nemá rovněž vzpomínky zrovna nejpříjemnější (byl tam zavřen a posléze vypověděn). Z. M. Kuděj má při svém bohémství cosi příbuzného se zesnulým J. Haškem, ovšemže v jiném genru. Do literatury se přihlásil svého času jako podavač zedníkům na Žižkově. Býval dlouhou dobu redaktorem, pouštěje se však každou chvíli se zápalem jen jemu vlastním do nějakého podniku, který po čase musil vždy zanechati, neměl-li vykrváceti v něm fysicky i peněžně. Stejně jako jeho životní dráha je i jeho literární tvorba pestrá, ale po každé svérázná a svěží. Předkládáme svému čtenářstvu řadu jeho novel, jež svědčí o jeho pozorovatelském bystrozraku, životní zkušenosti, bohatém citu i o vzácném talentu komposičním."

 

Dr. Ota Dubský .V Praze, dne 1.února 1929.

 

Literární tvorba Z.M.Kuděje:

 

Americké obrázky výbor povídek 1982 Praha: Odeon

Bídné dny a jiné povídky1913 Praha: Fond Jul. Zeyera

Bídné dny a jiné povídky1918 Praha: A.Srdce

Dobrodružné cestování povídky 1959 Praha: Čs.spisovatel

Dobrodružství Jendy Smolíka v Americe1917 Karlín: Šolc

Dolores románVycházel v plzeňském deníku "Nová doba"

Golem parodieNevyšla tiskem

Hlavolam a jiné humoresky povídky 1917 Kr.Vinohrady: Jiroušek

Horalská republika román 1932 Praha: Sfinx, B.Janda

Hostem u báťušky cara povídky 1914 Praha: nákladem vlastním

Hostem u báťušky cara reportáž 1947 Praha:Toužimský a Moravec (v tiráži) 1948

Humoresky1916 Praha: E.Suchý : Springer

Když táhne silná čtyřka (I část )1930 Praha: A.Svěcený

Když táhne silná čtyřka (II část )1930 Praha: A.Svěcený

Když táhne silná čtyřka (I část )1948 Ostrava: Svět

Když táhne silná čtyřka (II část )1948 Ostrava: Svět

Král tuláků (1 svazek) román 1923 Praha: A.Svěcený

Král tuláků (2 svazek) román 1923 Praha: A.Svěcený

Král tuláků (1 svazek) román 1933 Plzeň: GRAFIKA

Král tuláků (2 svazek) román 1933 Plzeň: GRAFIKA

Křišťálový hranol1918 Praha Karlín: Emil Šolc

Ku-klux-klan povídky 1916 Praha Karlín: Emil Šolc

Macíček románVycházel v plzeňském deníku "Nová doba"

Macíček román 1938 V Praze

Majitel zlatých dolů a jiné povídky1914 Pardubice:

Majitel zlatých polí1946 Praha: Toužimský a Moravec

Zdeněk Burian. V úpravě Josefa Bohuslava. Kuděj Zdeněk Matěj :knihy (sv.5)

Mánin první prázdninový den19171918 ? Praha Karlín:

Mariánská huť1964 Havl.Brod:

Východočeská (sv.10) z torza autorova románu zpracoval: František Hampl

Mezi dvěma oceány román 1917 Praha: A.Svěcený

Mezi dvěma oceány román 1922 Praha: A.Svěcený

Mezi dvěma oceány román 1994 Praha: Volvox Globator

Mistr Matěj Knejp román 1928 Praha: A.Svěcený

Mlynář a jeho dcera a její dítě parodieNevyšla tiskem

Mordovna1914 Vršovice: Mladé proudy

Na frontě a doma povídky 1916 Praha: A.Svěcený

O Fyláskovi románek pro děti 1919 Praha: nákladem vlastním

O Fyláskovi románek pro děti 1929

Plohar XX.století kniha novel(román) 1929 Praha

Podivný Robinson povídky pro mládež 1915 1916 ? Praha Karlín:

První cesta Dicka Dawieho1917 Praha Karlín:

Rvavý Holybee a jiné povídky1922 1921 ? Praha: nákladem vlastním

Safiánská zima **První vydání vyšlo za druhé světové války, jako soukromý tisk

Sid: Šťastný Greenhorn (sv.1) cestopisné pásmo 1941 Praha: Toužimský a Moravec

Sid: Psancem v Chicagu (sv.2) cestopisné pásmo 1941 Praha: Toužimský a Moravec

Sid: Dlouhá stopa (sv.3) cestopisné pásmo 1942 Praha: Toužimský a Moravec

Sid: Čest hordy (sv.4) cestopisné pásmo 1942 Praha: Toužimský a Moravec

Šťastný greenhorn1970 Praha: AlbatrosPodle románu Sid Z. M. Kuděje vypráví Vladimír Thiele,

Strejcové a tetky kronika rodiny Pešíků 1924 Praha: A.Svěcený

Tarzanova babička humoristický román 1926 Praha: A.Svěcený

Tisíc nesmrtelných román 1920 Praha: A.Svěcený

Ve dvou se to lépe táhne (1.+2.díl)1923 Praha: A.Svěcený

Ve dvou se to lépe táhne- ve třech hůře (1.+2.díl)1927

Z nového světa Americké obrázky 1917 1918 ? Praha: Otto

Zlá svoboda povídky 1919 Pacov: Přemysl Plaček

Zlý dědek z Vysočiny1961 Havl.Brod:

Znamení ďáblovo *** próza román 1918 Pacov: Plaček

*

Policejní hlášení:

 

Na C. K. polic. okr. komisařství V. byl 4.12.1913 předveden a zatčen: pro bezpřístřeší Jaroslav Hašek . V hostinci 596/III. učinil útratu přes 4 K, a poněvadž nemohl zaplatit, zanechal tam zimník, takže hostinský neučinil trestní oznámeni. Udal, že bydli na Kr. Vinohradech, v Havličkově ulici 56, u vdovy po pastorovi Opočenském, což se prokázalo nepravdivé; není tam hlášen.

Další den se dostavilZdeněk Kuděj, spisovatel, bytem Praha 2, Dittrichova G, a žádá o vydání zadrženého, jehož se ujme a jenž bude u něho bydliti. Jaroslav Hašek budiž napomenut a propuštěn. (jinou rukou)

Propuštěn 5.12.1913 o 3/4 na 13 hod. C. K. Komisařství III, č.156207

Jak k zadržení intelektuálního "bezdomovce" došlo, vypráví Kuděj. Hašek šel do Prahy z Košíř, patrně z vily Boženky, kde bydlel u cestovatele Friče. Na Újezdě se zastavil v hostinci, v němž sedělo několik zedníků z nedaleké stavby. Neměli však peníze a hodlali odejít. Hašek nechtěl ztratit společnost a slíbil, že za všechny zaplatí. Později se ukázalo, že nemá ani krejcar. Nechal proto v zástavě kabát. Venku bylo zima a pršelo. Pod Kinskou zahradou potkal dobráckého policajta, který se ho ptal, proč že nemá ani kabát. Hašek si postěžoval, že mu ho sebrali v hostinci. Strážník, pobouřen takovou necitelností, šel věc ihned vyšetřit. Hostinská mu ovšem pověděla, jak se věci mají. Tu strážník, cítě se podveden, Haška zjistil. Když se přišlo na to, že nemá řádné bydliště, zadržel ho pro "bezpřístřeší".

Druhý den došel na komisařství Kuděj a odvedl Haška k Ladovi do Dittrichovy ulice. Nejdříve se však stavěli na Karlově náměstí u redaktora Viky, zaměstnaného v Ottově nakladatelství. Tam se konala malá porada. Bylo konstatováno, že Haška nelze nechat v takové bídě, ale že nemá smysl mu dát peníze do ruky. Účastníci porady usoudili, že bude nejlépe, když spolu s mladým Ottou, synem nakladatele, ustaví jakousi kuratelu, aby Hašek dostával jen drobnější částky na nejnutnější výživu.

*

Haškůva Kudějův grog

 

Tento grog si vařil Jaroslav Hašek, když v Lipnici psal Osudy dobrého vojáka Švejka. Až jej ochutnáte, potvrdíte, že Hašek byl génius. Zde je původní recept :

"Svař 1/2 litru vody, 1/2 kg cukru, šťávu z jednoho citronu, kousek citrónové kůry, kousek skořice, 2 - 4 zrna nového koření, 4 - 6 pepřů, 8 - 10 hřebíčků. Pak přidej 3 litry bílého vína a nechej přejít do varu. Pak přidej 1 litr koňaku, znovu nechej přejít do varu a odstav z plotny, přikryj poklicí. Tím slavnostní obřad vaření grogu končí a kdo Ti řekne, že tam máš dát vanilku, tomu vraz přes držku !"

 

Tolik J. Hašek. Po dlouholetých zkušenostech doporučujeme tuto úpravu. Dáváme cukru jen 35 dkg a šťávu jen z půlky citronu, každému pak přidáme do sklenice kolečko citronu a grog si každý podle chuti dosladí sám. Jako víno se nám osvědčil nejlépe Bohatýr. Místo koňaku dáváme rum - je to levnější a skoro by člověk řekl, že i lepší. Grog se dá pít horký i studený, nemá chuť ani vína, ani rumu, ani žádné jiné ingredience, je po něm výborná nálada, nebolí hlava, není špatně ani otrlým abstinentům. je prostě vynikající a dá se pít v jakémkoliv množství. Při servírování jej krátce odklopíme, zapálíme a zase ihned přiklopíme. Pozor ale, ať nemusíte volat hasiče !

 

---

A na závěr je tu ukázka z Kudějova románu „Bídné dny ", kde se vypráví o jeho toulkách po Americe. V tomto příběhu se jeden z tuláků, jakýsi Frank,pokouší v nádražní čekárně ostatním stejně zbědovaným kamarádům vysvětlit podstatu toho, co je nutí být neustále na cestách. (Ponecháno v původním znění z r. 1913).

 

Tak si sedněte a poslouchejte:

 

„ Budu vám vyprávět o toulavém pudu. O chorobné toulavosti, kterou my především a kromě nás tolik ještě lidí ve Spojených státech stůně...Kdybychom měli po ruce statistická data, shledali bychom, že vláda sama páčí počet tuláků na čtvrt milionu. Poněvadž však nemáme dat, ale zato hodně zkušeností, víme, že to je číslice příliš nízká. Aspoň dohady železničních společností jsou daleko větší."

„ Co je statistický?" ptá se nešťastný předešlý vypravěč.

„ Drž hubu!" okřikuje ho několik hlasů, neboť thema je rozhodně zajímavé. Frank pokračuje:

„ Kdo zná Západ ví, že nepřeháním když řeknu, že počet stěhovavých lidí přesahuje jistě půl milionu, ba možná, že neschází mnoho do celého milionu. A z jakých lidí se skládá tato armáda vyvržených? Valnou většinou z lidí finančně i společensky kleslých, zločinců, alkoholiků, z lidí slabých vůbec. Nejvíce je však těch, kteří jsou nestálí. Každý jiný má naději usadit se, zapustit kořeny a zemřít jako klidný občan. Člověk nestálý však nikoliv. Pracuje několik měsíců na jednom místě, dobře a pilně jako každý jiný, ba ještě snad lépe. Potom však najednou ho chytne touha po změně. Brání se jí, tlumí ji - není to nic platno. Pryč musí za každou cenu. Za cenu existence, lásky, za všecko. Musí, jinak by zešílel. Žene ho to ven neodolatelně. Je mu třeba dlouhých pochodů, změn, fysické únavy, bídy a hladu. Ví, že ho to nemine, že ho to donutí k potupnému plazení a pokořování před lidmi, do kterých by jindy třebas ani nekopl, s nimiž by se jinak ani nešpinil. Rozstonal by se, kdyby nešel....

 

Podívejte se například na mne. Jsem mladý, ale prošel jsem Spojené státy křížem krážem. Byl jsem dobře vychován a stal se úředníkem v bance. Dvě léta jsem tam byl. Když jsem měl postoupit, popadlo mne to jednoho dne za srdce. Opustil jsem místo a toulal se tři měsíce, až hladem donucen přijal jsem místo kuchtíka v kterémsi venkovském hotelu. Vypracoval jsem se až na prvního kuchaře. Pak to přišlo znova. Pro malichernost nechal jsem výhodného postavení a prchl znovu. Zase jsem se uchytil a znova opouštěl pevné místo. Uvědomoval jsem si jasně, že je to nesmysl, že se tím ubíjím, nebylo to však nic platno. Namlouvám se nyní, že se usadím. Ale vím již předem, jak to asi dopadne. Vydržím několik měsíců, snad i rok, dva a potom to půjde zas nanovo. Čím to je? ....Je to degenerace? Či snad návrat k nomádskému způsobu našich prarodičů? Kdo to zodpoví?"

„ Já " ozval se z pryčny rudonosý gentleman, rozbitý jako starý prapor.

„ Nu? Co povíš? "

„ Jsi dítětem své doby. Celá pokolení hýřilů otravovala se výstřednostmi a zplodila tě bídného, slabého a neschopného smířit se s poměry, neschopného boje za tvrdých podmínek. Protestuješ proti nim svým způsobem, bezhlavě a pitomě. Jsi vřed na těle společnosti. Jsi vyvrhel směšný a ubohý. Vyšlapanými cestičkami se ti nechce jít a nových razit nedovedeš. Zeď chceš prorazit hlavou a když ti od toho krvácí, divíš se, jak to přijde."

„ A co ty jsi zač?"

„ Já - já byl. Doktorem jsem byl. Teď jsem zrovna tolik co ty."

„ Žvanění," bručí jednoruký. „ Žvanění," opakuje po něm několik hlasů.......

 

Sestavil a sepsal L.F.Nykl.