Tajemství II světové války.

Po nedávném otevření Amerických Vojenských archivů si můžeme dnes konečně zodpovědět otázky kolem tajemného zmizení Německých armádních sborů, dislokovaných v Karlových Varech a okolí. Proč vlastně nebojovali?

  Kam se všichni poděli a proč zmizeli? To není legrace, jedná se o  úplné  německé armádní sbory  s jejich divizemi a spolu s dalším množstvím kombinovaných jednotek, dohromady okolo 50,000 vojáků wehrmachtu a oddílů SS. Spolu s nimi zde bylo na velitelství na pokraji města (v Rybářích) alespoň dvacet důstojníků s hodností generála.

 Od konce druhé světové války uplynulo již dávno přes půl století a každý se už domníval, že  není nutno se touto tématikou dál zaobírat, protože vše už o ní bylo řečeno i napsáno. Co nového by se mohlo ještě najít a co ještě nebylo různými historiky vysloveno, již není podstatné. Omyl! Jako blesk z čistého nebe se objevilo několik bývalých amerických vojáků, kteří už nechtěli dále mlčet o tom, čeho byli na konci války svědky. Se svou 97 divizí se dostali až na hranice tehdejšího Protektorátu, tedy na naše hranice, několik kilometrů od Karlových Varů (Karlsbadu). Byli očitými svědky neuvěřitelných událostí a dokonce se jich jeden z nich  Tom Stafford z 87 pěší divize -  347 pěšího  Regimentu roty L, osobně zúčastnil.  Jeho přátelé  Ray Miles, I-347, John McAuliffe, M-347 a  Lew Goad, L-347 mu pomohli dostat se do archivu své 87. pěší divize, aby se mohl dopátrat důkazů, které by potvrdily pravdu o tom, kam se na konci války, od 5 - 9. května 1945, podělo přes 50 000 německých vojáků, kteří byli seskupeni v  Karlovarském kotli. Proč se o tom tehdy nesmělo mluvit, to je lehká otázka, Američané si nechtěli znepřátelit své spojence z Rudé Armády a obzvlášť Stalina, protože jim slíbil, že jim pomůže v dosud trvající válce s Japonci a Evropa už byla rozdělena na zájmové sféry Rusů a Američanů. S tím se nikdy nesmířil bývalý seržant Tom Stafford a jeho přátelé a tady je jejich pravdivé a dokumenty i fotografiemi ověřené svědectví o konci války na Karlovarsku. Že bychom si museli přepsat dějiny?

Nechme ale vyprávět samotného bývalého seržanta:

„Nejprve než si  prohlédne dějiny 87 pěší divize na Internetu, kde jsem se i já jsem podivil, když jsem četl, že  naše divize se zasloužila o zajetí pouze 10,282 německých válečných zajatců během druhé světové války". Píše Tom Stafford a pokračuje:

 „16. dubna 1945, jsem už měl za sebou mnoho bitev v první linii u generála George S. Pattona s jeho Třetí armádou ve Francii, Belgii, Luxemburku a Německu, s 3.  praporem, 347 pěšího pluku jsem se také zúčastnil zajetí německých vojáků u německého města Plauen.

Hned následně po dobytí Plauen, 347 pěší pluk šel zase dál. Tentokrát bylo našim úkolem dojít na hranici mezi Německem a Československem, přibližně 15 - 20 mil cesty. 17. dubna 1. prapor dobyl město Oelsnitz, kde se setkal zjevně s malým odporem, zatímco 2. prapor vstoupil do Unterlosa a 3. prapor vyčistil malé město Theuma, na kraji vojenské dálnice  mezi Theuma a Unterlosa.  Ačkoli hranice Československa teď byla skoro na dostřel našeho divizního dělostřelectva,  řekl nám major generál Culin náš divizní velitel, že dostal rozkaz z hlavního štábu, zastavit náš postup krátce po dobytí Plauen. Dostali jsme rozkaz zůstat v obranné pozici  na pravém boku První armády; pokračovat v patrolování podél naší fronty přiléhající ke Třetí armádě (zprava) a mezitím čekat na styk Rusy.

V noci 5. května jsme však obdrželi heslo že už nemáme déle čekat  -- 347 pěší pluk dostal rozkaz zaútočit příští ráno, 6. května v 07.00 hodin, po něm pak následovala 346 pěchota,  která dostala rozkaz zaútočit v 08.00.  1. prapor, 347 pěchoty byl určen k obsazení města Klingenthal , přibližně šest mil na východ, zatímco 3. prapor, 347 pěchoty dostal za úkol obsadit Tannenbergsthal a Jägersgrün, přibližně pět mil z našeho současného umístění a těsně u hranice mezi Německem a Československem.

Odpor německých oddílů byl nicméně slabý a byl brzo překonán nebo obklíčen, což mělo za následek zajetí řady německých vojáků. Během této akce jsme zajali přibližně 25- 30 německých vojáků, včetně německého plukovníka a co  jsem se podivil, bylo tam také několik ženských vojaček, které se ukryly do  jednoho z domů ve vesnici. Jak  jsem se dozvěděl potom, tyhle ženy byly ve skutečnosti součástí německé estrádní skupiny, podobné našim USO (divadelní herecká společnost).  Plukovník, který mluvil dost dobře anglicky, si podle všeho vyměnil civilní šaty a tak jsme se přesunuli do vesnice, kde jsem pak našel jeho uniformu ukrytou pod postelí.  Potom  jsem mu řekl, že mohl být zastřelen na místě jako zvěd za převlečení do civilu a tak nám vysvětlil, že byl přidělen jako štábní důstojník na divizní štáb k velitelskému stanovišti (CP)  které jak říkal, bylo umístěno  4 nebo 5 mil uvnitř  Československa.

Také mi řekl, že má dojem že jeho divizní velitel byl přesvědčen, že je čas aby německá vojska začala dávat přednost před tím vzdát se Američanům, než Rusům, kteří jak slyšeli, už byli blízko  Prahy, hlavního města Československa.  Já jsem navrhnul německému plukovníkovi, aby se  spojil se svým divizním velitelem a oznámil mu, že členové z jeho divize by rozhodně chtěli, aby se jejich daleko větší část vzdala  Američanům, spíše než aby byli zajati a uvězněni Rusy.

Plukovník řekl, že nemá žádné rádio nebo telegrafní spojení se svým velitelem a zeptal se,  jestli bych já byl ochotný,  pod vlajkou příměří, doprovázet ho skrz německé linie a dostat se tak na místo německé jednotky v  první linii,  která by byla v kontaktu s divizním velitelstvím.

 Já jsem pak  udělal dvě moc hloupé chyby. Za prvé, po tom co jsem přežil páté polní tažení, jsem byl tak pošetilý, že jsem ještě věřil že  " němci nemají kulku s mým jménem "  a tak jsem souhlasil že pojedu s plukovníkem. Za druhé, měl jsem osobně informovat kapitána Kidda o mém úmyslu a získat  jeho povolení odvážit se za nepřátelské linie.  Já jsem to řekl jen seržantu Howardovi,  L. Crawfordovi  a Eldridge "Frenchy" LeBlancovi (posel z mé čety) co jsem doufal vykonat a ti měli informovat kapitána Kidda,  jestliže bych se nevrátil  zpět za hodinu nebo dvě.  Já pak zavěsil kus  bílého prostěradla do čela svého džípu. Plukovník si sedl na přední sedadlo, já jsem seděl za ním (s mou pistolí přilepenou mezi jeho lopatkami) a s příkazníkem Jonesem, mým řidičem, jsme následovali plukovníkovy pokyny.

Československé hranice  jsme  šťastně prošli bez problémů skrz první německou přední hlídku.Vojáci wehrmachtu, měli rychle připravené zbraně a dívali se na nás jako na návštěvníky z kosmu.  Ačkoli německé armáda jednotky byly neustále redukované tím,  jak jsme tlačili na východ směrem k Československu, já si nevzpomínám, že bych si všimnul  nějakého zmatku v jejich řadách,  jak jsme se hnali dolů zpátky za německé linie. Také si pamatuji na pohled německého vojáka kráčejícího kolem, míli nebo víc dolů po silnici, nesoucího ohromnou nůši  plnou chleba k polním kuchyni, která stála poblíž silnice.  Otočil se a uvidět nás jak  jsme přijížděli, leknutím spadl na zem a celá nůše chleba se mu vysypala, vztekle se na nás díval a zoufale se snažil strhnout ze zad svou pušku. Plukovník mu z  legrace řekl něco v jeho  němčině a to usadilo.  Několik minut potom jsme potkali  německého důstojníka, který byl velice ostražitý ale pak s námi přistoupil k první přední stráží, kde jsme se spolu setkali.

Po krátkém hovoru v němčině, plukovník opatřil německý motocykl, kterým nás eskortoval na jejich divizní hlavní velitelství.  Já jsem ocenil to, že velitelství bylo 3 nebo 4 míle uvnitř Československa poblíž města Přebuz a Rudné a přibližně 12 mil od  Jägersgrünu. Když přijel divizní velitel, na jehož jméno už si nevzpomenu, byl informován plukovníkem že já jsem chtěl přijmout jeho kapitulaci.  Velitel mi ale řekl  ve znamenité angličtině,  že ačkoli  věděl o malé naději  odejít někam do Německa a tak moc  rád by uchránit svoje oddíly od další pohromy, nemůže se vzdát se svými divizemi,  ledaže by mu to nařídil jeho  velitel armádního sboru.

  Já jsem mu pak navrhnul, aby se spojil s jejich náčelníkem armádního sboru a také mu řekl tajemství, že bude pro ně  daleko lepší, jestliže se jako celek vzdají  Američanům spíš,  než budou čekat až jejich jednotky zajmou  Rusové.  Já jsem mu také řekl, že jestliže  velitel jejich armádního sboru ještě není připraven se vzdát, pak bych na něho počkal a zajistil bych mu bezpečný průchod s mým řidičem a vzal ho zpět do Jägersgrünu na americkou linii, dokud budeme spadat pod vlajku příměří. Podle všeho by bylo zapotřebí abych ho přesvědčil, když budu kontaktovat  jeho velitele.

Tak jsme se dali znovu na cestu -- tentokrát s doprovodem několika vojenských motocyklistů, ti  za zvuku sirény jeli před námi a cestovali jsme dál dovnitř nepřátelské linie  v Československu.  Přijeli jsme na velitelství armádního sboru, který byl umístěn ve veliké budově na okraji města  Karlsbad (teď se to jmenuje Karlovy Vary), kde mě doprovodili do kanceláře velitelství armádního sboru.    Mluvili jsme anglicky a velitel se hned zeptal jaká je moje hodnost. Já, jako všichni američtí vojáci pěchoty v první linii,  nosíme žádné odznaky své hodnosti. Bojové akce pěchotu rychle naučily, nenosit důstojnické prýmky, protože důstojníci byli "dokonalým terčem " pro německého ostřelovače. 

 Já jsem rozhodně neměl zrovna chuť mu říkat, že  jeho kapitulaci  požaduje rotmistr technických služeb nosící  zablácené a špinavé šaty -- takže jsem mu řekl, že jsem  kapitán, velitel pěší střelecké roty. Podíval se na mě a  poznamenal,  že americká armáda také musí být neustále bez důstojnického kádru, asi jako německý wehrmacht, když musí jejich místa doplnit důstojnický mladík, sotva odrostlý škole.  Ačkoliv jsem  ještě nedosáhl svých 22. narozenin, řekl jsem generálovi, že už mi bylo  24 let.  On mi pak řekl, že byl německým důstojníkem po více jak 30 let a nevzdá se pokud nedostane rozkaz ze svého nadřízeného  velitelství.

Dostal jsem strach že moje riskování daleko za německou linií by nakonec skončilo neúspěšně  a tak  jsem řekl veliteli armádního sboru to,  co jsem řekl před tím diviznímu veliteli  -- že má  divize a zbývající část americké armády se znovu pustila do útoku a tentokrát se už nezastavíme, dokud se nebudeme dívat s Rusy vzájemně do očí.

Potom mi  řekl abych počkal venku před jeho kanceláří, zatímco uvnitř jednal o situaci se svým štábem. Já jsem si začal  být vědom své situace, do které jsem dostal sebe a Jonese a s narůstajícím časem to začínalo být vážné. Snad to neskončí se smrtelnými následky.

Neznal jsem provoz generálovy kanceláře a tak musím připustit, že jsem poprvé od přechodu naší linie, teď uskutečnil s Jonesem asi největší vzrušení svého života, mimo dosavadní pokusy  mých drzých  a šíleně odvážných akcí.  Po tom, co se zdálo  jako další věčnost,  jsem byl zavolán zpátky  do generálova kanceláře, kde mě informovali o tom, že  po zvážení celé situace se zástupci vojáků a důstojníků pod jeho velením, je připraven vzdát se s jeho celým armádním sborem, včetně divizí (o kterých jsem mluvil před tím)  -- ale  pouze americkému důstojníkovi stejné hodnosti.  Já jsem mu na to  řekl, že to není možné; čas plynul neúprosně rychle pro něho a jeho vojsko.

 Rusové rychle postupovali z východu a  brzy obsadí a zaplaví tuhle část svými drsnými vojáky . Pak jsem řekl generálovi, že jsem byl vyslán mým divizním  velitelem (což nebyla pravda) přijmout jeho kapitulaci a jestliže  nebyl připraven aby to udělal, pak jsem jen očekával,  že poskytne bezpečný průchod pro mě a mého řidiče zpět na americké linie. Podíval jsem se na jeho mapu, kde jsem našel Jägersgrün, který jsem rychle odhadnul na vzdálenost alespoň 25 mil nebo i více, z našeho současného místa.  Ukazoval jsem na křižovatku silnic poblíž Carlsfeldu přesně na Německo - Československé hranici a pak jsem řekl generálovi,  že je to konkrétní přechod ležící  přibližně  na půli cesty mezi jeho hlavním stanem a našim divizním velitelstvím.

 Já jsem prostě chtěl, aby to bylo blízko Americké první linie kde by mohlo být celé finále mužstva s generálem a jeho doprovodem. Generál pak nařídil některým jeho seniorským štábním důstojníkům, aby ho doprovodili.  Jones  a já, spolu s plukovníkem, jehož jsem zajal už  dříve v Jägersgrünu, jeli se mnou v mém džípu -- který byl usazen v koloně mezi automobilem generálního štábu  a několika dalšími německými štábními vozidly -- s doprovodnými  motocykly wehrmachtu a jejich houkajícími sirénami v čele, jsme pak zamířili na křižovatku silnic, kterou jsem vybral.

Tam jsme sehnali od nějakého starousedlíka papír a podepsali dokumenty -- jeden v  němčině a druhý v angličtině -- byly psány na několik rozličných arších laciného a nekvalitního knižního papíru. 

 Oba vše písemně potvrdili na mé naléhání a bezpodmínečná kapitulace byla uzavřena pro více než 40,000 vojáků wehrmachtu,  včetně těch co sem přišli včas, jako byl generálporučík a několik brigádních generálů.  Já jsem se později dočetl, při pátrání v Národním archivu, že tato kapitulační akce zahrnovala alespoň dvacet německých generálů, jejichž jména a hodnosti jsou uvedeny dole.

Po přijetí mé kopie kapitulačního dokumentu,  (připomněl jsem si na scénu z filmu co jsem viděl před válkou) a tak jsem se zeptal generála na jeho symbol projevu  kapitulace.  Bez váhání mi dal svou osobní pistoli -- malou automatickou.  Já pak požádal, aby německý plukovník, kterého jsem zajal  v Jägersgrün, mě mohl doprovázet zpět na mou linii  a to tak, že pojede jako doprovod na motocyklu přede mnou. Tato prosba byla vyslyšena a se značným ulehčením,  jsme zamířili přímo na naše linie. 

Když jsem pak informoval kapitána Kidda, mého velitele roty, kde  jsme byli a podal jsem mu kapitulační dokument, říkal něco v tom smyslu, že  jsem potřeštěný blázen a přidal  -- s mazaným úšklebkem -- že neví jestli mě má postavit před  válečný soud, nebo  doporučit na  další medaili.  Kapitán Kidd ihned poslal dokument majoru Withersovi,  našemu veliteli praporu, který jak předpokládám, okamžitě poslal na hlavní velitelství divize.  Já jsem se to dozvěděl krátce potom, co naše rota L, dobyla Jägersgrün , vyhnala němce z  Tannenbergsthalu  a 1. prapor dobýval Klingenthal, během čehož doprovodný tank zabil a zranil mnoho nepřátelských vojáků.

Později v noci dostal 3. prapor  rozkaz k pokračování našeho postupu hned další ráno7. května , směrem k Českým  hranicím.  Krátce před tím,kdy už jsme byli připraveni brzy  ráno "vpadnout tam" znovu, kapitán Kidd svolal všechny velitele  sledu a společně nás  informoval, že právě dostal instrukce, aby náš prapor  zůstal v naší přítomném pozici, počkal na další rozkazy a přijal kapitulaci jakýchkoliv německých vojáků, kteří se obrátí na naše pozice.  Opatrně  nás informoval, že nemusíme brát každého, protože není nutné riskovat a musíme být neobyčejně opatrní u všech,  zvláště u některých německých vojsk SS  na naší linii  -- připomněl nám dřívější incidenty ve kterých byly jednotky SS  známé tím, že zabily mnoho vojáků německého pravidelného vojska, když se pokusili vzdát se nám, Američanům.

Nemuseli jsme dlouho čekat , méně než hodinu a bylo 7. května když se malé skupiny německých vojsk začaly přibližovat k naší linii s bílým praporem, oznamující že jsou hotovi se vzdát.  My jsme slyšeli pověsti že to bylo stejné i v dalších oblastech. Archivní dokumenty pak uváděly, že řady němců, včetně šesti důstojníků -- alespoň jeden  z nich byl  generál -- se vzdali 1. praporu v 10. 50 min 7. května zatímco 346 pěchotní pluk se domluvil  s německým plukovníkem také 7. května na přesunu  jeho oddílu  skrz linie 346 pluku dopoledne 8. května.

Odpoledne 7.května, kdy přešlo velké množství německých jednotek přes naše linie ještě před západem slunce, kapitán Kidd svolal své velitele  dohromady a dal nám zprávu, aby jsme se my a naši spojenci  začali modlit za uplynulé týdny, měsíce a léta.  Dostali jsme  informaci  -- založenou na zprávě plukovníka Tuppera, plukovního velitela 347 pluku, kterou obdržel ráno od brigádního generála Culina, našeho divizního velitele -- že válka v Evropě je u konce!

Přirozeně, každý byl rozradostněný touto zprávou, protože jsme pochopili, že němci, zvláště SS jednotky a další dosud nezničený základ wehrmachtu,   plánuje ústup  do Československa a do hor Bavorska, kde by dál  bojovali jako jednotky "Werewolfu". O nich se říkalo, že jsou neústupní a zapřisáhlí fanatici a v dokumentaci o zajatcích byli z německých vojáků daleko víc než nepříjemní. To bylo založeno na plánech odsouhlasených bývalými německými vojenskými špičkami.

Několik dní potom jsme se dozvěděli,  že německá vojska která se nám vzdala , to udělala pod dojmem (založeným na hlášení které slyšeli v Pražském rádiu)  ten klid zbraní by jinak nenastal do půlnoci 8-9 května. Podle dokumentů  v archivech, brzy ráno 8 května , se velká řada němců -- odhadováno na více než 300 jednotek, včetně některých generálů, vydalo na cestu v  nejméně 70 motorizovaných a pásových vozidlech, spolu s  vozíky taženými koňmi  -- a tak přijeli k předním hlídkám  posádky 3. praporu, 347 pluku, v celé sestavě kde se chtěli  vzdát.  V poledne 8. května dojelo dalších 80- 90 dopravních prostředků, některé vlekly celá děla a tak ucpaly velkou kolonu německých oddílů spolu se svými rodinami  a jinými muži oblečenými do civilních šatů, kteří přijeli na linii 3. praporu, aby se vzdali.

2. prapor oznámil, že malá řada němců, včetně tři tanků, jeden vlekl štábní automobil, se jim vzdali. Několik hodin potom co nám volali, Major Withers, Capt. Kidd, Lew Goad  a já, spolu s dalšími členy roty L, jsme zastavili na kraji Jägersgrünu a sledovali jak se velitel německého 204 regimentu od Panzer Grenadýrů  vzdal i se svými oddíly skládající se ze 420 důstojníků a mužstva, doprovázený  15 oddíly SS z 3. praporu. V 16.00 hodin, to bylo již dalších 200 důstojníků a mužstva, včetně alespoň 80 dopravních prostředků s celým svým majetkem a 2. pancéřová divize. Ti všichni přešli linii 3. praporu..Pak ihned následovala opožděná skupina, která byla základem divize  Hermann Goering a skládala se z 500 nebo i více důstojníků a mužstva, ti  přicestovali nejméně ve 150 dopravních prostředcích.

 1. prapor 347 pěchoty také oznámil,  že řada německých vojáků, včetně nějaké neznámé řady tanků patřící k základnímu celku obrněné divize Gross Deutschland , se blíží k naší linii.  Pozdě večer 8. května 3. prapor 347 pěchoty oznámil také příjezd základů německé 405 pěší divize, skládající se z 43 důstojníků; 100 poddůstojníků (NCOS) a se 540 branci se chtěli  vzdát.  Během té samé doby 1. prapor 347 pěchoty oznámil, že přijal kapitulaci více jak 5  německých důstojníků a 25 branců, zatímco 2. prapor 347 pěchoty oznámil kapitulaci  20 německých jednotek,  včetně 4. divize Hitler Jugend.

Dříve než odbila půlnoc 8.května 8 -- a před skončením aktivní činnosti  spojeneckých vojsk které bylo nařízeno zahájit  00 01, 9. května -- kapitulovalo nejmíň 4,000 německých vojáků u 3. praporu 347 pěchoty zatímco 1. a 2. prapor také měly v zajetí velkou řadu německých vojáků. Kapitán Kidd se nemusel o nic starat  na jeho velitelském stanovišti v německém domě objednal jen pár místních tesařů a ti dali dohromady vhodnou stavbu pro  POW (zajatecký tábor) s ohradou na kraji obce Jagersgrun. Šlo to rychle a tesaři vztyčili  budovu se  střechou a vysunutou verandou.  Pár ukradených židlí  uložili pod krytý vchod, takže kapitán Kidd, poručík Vallorani a další  mohli hlídat rostoucí řadu zajatců přicházejících do ohrady naproti.

9. května ráno se začala nepřetržitě stupňovat přehlídka kapitulace německých jednotek, včetně řady generálů, důstojníků a jejich štábu. Mezi nimi byli generálové - generál dělostřelectva Herbert Osterkamp, CG, 12. vojenská oblast a jeho štáb, Generalmajor Oscar Doepping, CG z Chemnitz a z Gross Chemnitz Division; Generálmajor  August Wellm, CG, Koruck 534, Generál letectva (Aviators) Erich Petersen, který byl zpravodajec  CG, 90 sbor; a Generalleutnant Baron (Freiherr) Siegmund von Schacky auf Schoenfeld, CG 413 pěší divize. (Foto vlevo - německý Generál projednává kapitulaci svých jednotek). 

Generalleutnant Baron (Freiherr) Siegmund von Schacky ze Schoenfeldu,   žádal o povolení od generála Culina, aby mu dovolil průjezd jeho vojska, přibližně 5000 mužů 413 pěší divize  i s  jejich výzbrojí,  ihned skrz naše hranice k jejich domovům do Hofu v Bavorsku.  Tato žádost byla okamžitě zamítnutá a generál s jeho štábem a vojáky byl umístěn spolu s dalšími  německými generály v jednom z tří táborů POW , které byly  vybudovány Majorem Withersem od 3. praporu.

.  Během dne 347 pěchota pak přijímala rostoucí příval německých oddílů,  doprovázený ženami, dětmi,milenkami a četnými dalšími individui oblečenými v civilních šatech, s úmyslem vzdát se raději nám, než  Rusům. Předpokládali jsme, že tito "civilisté" budou pravděpodobně členové gestapa a úředníci nacistické partaje, kteří budou brzy převezeni dál, k dalšímu šetření.  Ve  23.20 9. května  druhý prapor oznámil, že má ve své ohradě v držení přibližně 1.400 zajatců .

Ve 24. 00 hodin byla většinou, ne-li všechny dočasné tábory,  zavřeny a ty co se založily  v oblasti 347 pěšího pluku už  byli přeplněné. Tři byly v naší oblasti 3. praporu. Generálmajor Wellm, CG Koruck ,opustil Carlsfeld v 6.00 ráno 9.května a přešel americké linie. Ten samý den také 9. května,  Generálmajor Erich Eisenbach, CG, z polního velitelství pošta 641 se svými oddíly připochodoval  z Platten (Horní Blatná) v Československu a přišel do Carlsfeldu o 30 minut později. 

(Foto -Jeden z četných německých tanků, který se vzdal  3. Batalionu,  347 pluku ).

Archivy také uvádí,  že náš hlavní štáb pak vydal nařízení  už nepouštět německá vojska přes naší linii. Byli jsme instruováni tak, abychom  je  směrovali  dál k Rusům, aby se vzdávali jim,  ale oni to odmítali. Víc jak tisíc německých vojáků a civilů čekalo před našimi liniemi s prosbou aby mohli vstoupit.  Archivy odhalují, že major Withers ohlásil,  že čekající oddíly a uprchlí civilisté, tam  podle všeho nemají co jíst. Proto žádal o povolení alespoň je nakrmit. Zdá se, že tato jeho žádost byla vyslyšena.

Já se musím často divit,  během let plynoucích  od té doby, co se vlastně stalo, že s Jonesem a se mnou jednal ten  německý generál a nepoznal , předtím než vzdal s jeho celým štábem , že  nejednal s důstojníkem, ale vzdal se ženijnímu seržantovi.

Mezi 13. a 14 květnem  se přibližně více jak 4,000  německých vojáků shromáždilo před linií 3.  praporu  a prosili o povolení vstupu, zatímco dalších 3.800 bylo shromážděno před linií 2. praporu a také žádalo o vstup.  Já jsem se to dozvěděl až několik let po válce, že Rusové trvali na tom, aby americká a britská vojska přestala přijímat ta německá vojska, která se jim nevešla do jejich prostoru za linie a že my jsme jim ale nedali žádného německého vojáka co k nám přišel s tím, že bojoval na Ruské půdě, zvláště žádná vojska "SS". 

. Podle mého   výzkumu souborů v National Archives, se u  87  pěší divize, vzdalo zhruba 20  německých generálů,   347 pěchotnímu pluku, včetně jednotky i s veliteli:

1./ Generál tankových vojsk  (General) Walter Krueger - Velící Generál (CG), Wkr IV (Wehrkreis/ Domácí velitelství/německé vojenské oblastit)- Hlavní velitelství, Dresden; odpovědné za  Sasko, část  Thuringia & Severní Čechy; nám oznámil, že je jedním z německých slavných velitelů armádních sborů kde během bitvy u Bulge, vedl německý útok na Bastogne, Belgie.

2./ Generál dělostřelectva  (General) Herbert Osterkamp - CG, 12. Vojenská oblast (vzdal se 404 zbV; 347 Inf. Div; 413 zbV; Gross-Deutschland obrněná divize.)  Přišel s 9,500 vojáky.  Poznámka: my v Americkém 347 pěším pluku si velice zakládáme na tom, že německá 347 pěší divize se vzdala nám.

3./ Generál letectva (Aviators) (General) Erich Petersen -- CG, 90. armádní sbor.

4./ Generalleutnant (Lt. Gen.) Baron (Frhr.) Siegmund von Schacky auf Schoenfeld - CG, 413 pěší divize  přišli s 5000 vojáky. (Schacky žádal o povolení Gen. Culina, CG, US 87. Inf. Div. a když nedostal povolení  přesunul své oddíly do Bavorska přes Hof) -

5./ Generalleutnant (Lt. Gen.) Josef Schroetter - CG, 404 pěší divize (zbV - zur besonderen Verwendung/  pro speciální práce ) - vstoupil s 1,650 vojáky.

6./ Generalleutnant (Lt. Gen.) Wolf Trierenberg - CG, 347 pěší divize (kapituloval 10 května v 10, '45 - přišel s 200 důstojníky/460 NCOs/1318 EM: ( a celkově s 1,978 vojáky).

7./ Generalleutnant (Lt. Gen.) Hellmuth von der Chevallerie - CG, Západní Sudety které byly spojeny se základy  204. Panzer Grenadier Regt., 22 Panzer Div. ("Das Reich"?)

8./ Commander's - jméno neznámé - Plukovní velikost jednotky  Gross-Deutschland Wehrmacht Division (poznámka:: tahle divize měla reoutaci, že byla jednou z největších  hrozivých bojových divizí v Hitlerovské armádě)

9./ Generalmajor (Maj. Gen.) Harry von Webern- CG, Feldzeugkommando IV (Ordnance Hq)

10./ Generalmajor (Maj. Gen.) August Wellm - CG, Koruck 534

11./ Generalmajor (Maj. Gen.) August Kessler - AOK 7 (Armee Oberkommando/Army Headquarters)

12./ Generalmajor (Maj. Gen.) Mueller - OKH (Oberkommando des Heeres/ High Command of Army) dělostřelecká rezerva

13./ Generalmajor (Maj. Gen.) Adolf Wolf - CG, 13 protiletadlová div.

14./ Generalmajor (Maj. Gen.) Nigel (Nagel?)

15./ Generalmajor (Maj. Gen.) Inspektur (engineer?) Meyer - ("Otto" .možná  bylo jeho křestní jméno )

16./ Generalmajor (Maj. Gen.) Oscar Doepping - Cmdr. of Chemnitz and CG of Gross Chemnitz Division (90th Korps ?)

17./ Generalmajor (Maj. Gen.) Niden - CG, Replacement Units of WKR IV (Wehrkreis/ Home Command/German military district)

18./ Generalmajor (Maj. Gen.) Kern - Administrative Officer of WKR IV (Wehrkreis/ Home Command/German military district)

19./ Generalmajor (Maj. Gen.) Erich Eisenbach - CG, polní velitelství  641/Field Command Post 641

20./ Generalmajor (Maj. Gen.). Hellmuth Hiepe -- vzdal se s některými svými zástupci CG od 413. pěší divize  pluk.. Tupper, C.O., 347 Inf. Regt.  a spolu s Generalmajorem Hiepem se formálně vzdali .

Brzy ráno 9. května, 1945 se generál dělostřelectva Herbert Osterkamp CG,(12. vojenský obvod) oficiálně vzdal se svým štábem a  s několika dalšími německými veliteli  ve městě Lokti, v  oblasti Československo - 1. pěší divizi US."

Tady končí již zkrácené vyprávění dnešního poručíka Toma Stafforda z 87. pěší divize o tom, co zažil ke konci války na našich hranicích a v Karlových Varech. Je možné, (a snad to není jen domněnka), že nebýt jeho odvahy, byla by válka na Karlovarsku skončila jinak a mohlo dojít i k masakru obyvatelstva. Jednotky  z rozbitých divizí SS se nechtěly jen tak vzdát a Rusům vůbec. Věděli, že by je čekala rychlá smrt a nebo dlouhý žalář a tak by město bránily. Jen díky bývalému seržantovi a jeho přátelům i nadřízeným, se Němci odešli vzdát za naše hranice a nedostali se tak k odporu v Karlových Varech a okolí.  

Doufám, že si to někdo z našich činitelů uvědomí a vzdá jim svůj dík. Z angličtiny přeložil a pro Českého čtenáře doplnil -  L.F.Nykl.

 

Snímky v tomto článku byly převzaté od poddůstojníka Roberta používajícího aparát

 Argus- AL . Film byl "osvobozen" ze skladu,

pravděpodobně v Belgii, kde sklad vyhořel.

Německý generál dělostřelectva Herbert Osterkamp - vlevo. a US brig. generál George A. Tailor vpravo, aktéři podpisu kapitulace německých vojsk v Lokti - květen 1945.