(Při „ Pražské operaci “ padlo celkem jen asi 26 rudoarmějců a naproti tomu několik dní před tím v bitvě o Cheb, padlo 10 amerických vojáků z 1.pěší divize a 36 vojáků z 97.pěší divize. Kolik bylo v Praze zmasakrováno a zákeřně postříleno vojáků z ROA - Ruské Osvobozenecké Armády generála Vlasova, (podle některých údajú na 300) pravdu se už asi nikdy nedozvíme.) Generál Vlasov získal před tím za své zásluhy při službě v Rudé armádě, Leninův řád, Řád Rudého praporu a medaili „XX.let RKKA“(Dělnicko rolnické Rudé armády).

Přátelé, chtěl bych vám předat něco ze vzpomínek mé matky, která byla očitým svědkem a účastníkem pražského květnového povstání a protože před 10. lety zesnula, budu její slova tlumočit sám.Když mi tyhle příběhy vyprávěla poprvé, byl jsem ještě kluk a byla padesátá léta. Musel jem jí slíbit, že to nebudu vykládat ve škole a ani svým kamarádům. Snad už nastala doba, kdy se o květnovém povstání může mluvit pravda. Moje máti by před svou smrtí nesouhlasila, aby o ní někdo psal, protože se necítila být nějakou dějinnou postavou. Jenom v té době dělala svou práci zdravotní sestry v nemocnici Na Karlově v Praze. Zde jsou její vzpomínky, které jsem dnes poprvé vyslovil nahlas.

„ Když 5.května začalo povstání a Československý Rozhlas volal o pomoc, matka se pokusila vyjet se šoférem sanitky a s doktorem na místa bojů. Bohužel se daleko nedostali, všude byly zátarasy a němečtí ostřelovači po nich začali střílet z oken. Vrátila se zpátky na operační sál a začala pomáhat ošetřovat raněné. Pak ale nastal problém, naproti nemocnici stála budova Vysokého Učení Technického, kde se usadili Němci. Dalekohledem pozorovali okna nemocnice a jakmile se tam něco zablýsklo, považovali to za zbraň a začali střílet. Když několikrát vystřelili i do oken operačního sálu, matka s dalšími sestřičkami začaly uvazovat nablýskané bubny se sterilními nástroji na provázky a přitakovali je k doktorům. Všichni pracovali v předklonu a v případě střelby si museli lehnout na zem. Němcům nevadilo, že střílejí na nemocnici, už viděli že je konec a tak jim bylo všechno jedno.

Ranění se přiváželi ze všech stran a nikdo nezjišťoval, kdo je náš a kdo nepřítel. Každý se musel ošetřit a tak se také stalo, že jeden zraněný odmítal a zuřivě se bránil svléknout se do půl těla při ošetření průstřelu ramene. Nakonec však bolestí omdlel a lékař zjistil proč, měl totiž v podpaží vytetované číslo krevní skupiny se znakem SS. Na protější straně, v budově Vysokého učení za začalo divoce střílet a pak nastalo ticho. Němečtí zabijáci byli mrtví.   Hned potom začali přivážet i podivně oblečené raněné Němce v dlouhých kabátech, kteří mluvili rusky. To už se rozkřiklo, že jsou z armády generála Vlasova a že obrátili zbraně proti svým německým spojencům. Mezi jejich raněnými byli i ti, co vyhnali Němce z protější budovy. Přiváželi i poraněné zbloudilými kulkami a jako příklad postačí jakýsi strýc, který u svého domku okopával zahrádku, když se mu kulka zabořila do hýždí. Při ošetření to nepopíral, ale pak za pár dní, když bylo po všem a přišla komise co sepisovala raněné bojovníky, ihned se přihlásil jako hrdina a nechal se i vyfotografovat na lůžku. Moji matku požádali, aby se postavila vedle hrdiny a matka znechucena odešla. I tak vznikali „ hrdinové z barikád “. Někteří vylezli ze sklepů, sebrali padlým němcům zbraně a šli se nechat zapsat jako bojovníci. Můj otec opravdu na barikádě bojoval a byl tam těžce raněn do hlavy střepinou německého granátu . Když ho potom pustili z nemocnice, vzal si bandasku s meltou, kus chleba a šel do práce na dráhu. Hodně opravdových bojovníků na barikádách pocházelo z řad skautů i trampů. Dnes se o nich už nic neví.

S Vlasovci to však bylo úplně jiné. Hned 9.května, po příjezdu Rudé armády do Prahy, se její průzkumné oddíly dostaly až do nemocnice. Protože vojáci generála Vlasova, co tu leželi ranění, měli jako ostatní nad sebou ceduli se jménem , neměli Sověti moc práce je najít. Přes protesty doktorů i sestřiček je vytáhli z postelí a pod samopaly je vyvlekli na dvůr nemocnice. Matka a ostatní personál se mohli jen dívat z oken, jak je se strhanými obvazy a s krvácejícími ranami stavějí ke zdi. Lidé na ně pokřikovali, ať je nechají, že nám pomohli, že nás zachránili před Němci, ale ti jen něco zakřičeli, mávli rukou a začali střílet. Tak jejich vlastní lidé skoncovali se svými vojáky!.„   Pokud se jedná o ty, co oblékli stejnokroj, nebyl to pouze hlad, který donutil zajatce stejnokroj změnit, jak to zjednodušují někteří autoři. Zradila je vlast, zřekla se jich, přestali pro ni existovat, a to v takovém množství, jaké zatím nemá obdoby.

(Podle nedávných zjištění padlo při osvobozování Prahy : 1694 Čechů, přibližně 300 vojáků Vlasovovy armády a asi 25 vojáků Rudé armády. Počty padlých Němců nejsou přesně známy, i když se někdy udává přibližný počet 1000 mrtvých. Němci již den před tím kapitulovali a odtáhli do amerického zajetí – Vlasovci, kteří jediní pomohli Prahu osvobodit, byli „ hrdinnými sovětskými osvoboditeli “loveni" a stříleni jako zvěř. Podíleli se na tom i čeští partyzáni z oddílu Jana Žižky. 20 000 se jich pokusilo v prostoru jihočeské obce Lnáře, přejít v malých skupinách do Amerického zajetí. Američané je sice zajali, ale pak je předávali Sovětské armádě. Po dalších výsleších byl Vlasov převezen spolu s ostatními do Drážďan, kde byli naloženi do letadla bez sedadel mezi ukořistěné pražské koberce a eskortování do Sovětského svazu.

Z Moskevské Lubjanky byl krutě týraný generál Vlasov 1. srpna 1946 v Moskvě spolu s ostatními důstojníky ROA oběšen. Bylo mu 45 let. Spolu s ním bylo popraveno celkem 12 nejvyšších důstojníků – Vlasov, Malyškin, Žilenkov, Truchin, Zakutnyj, Blagoveščenskij, Meandrov, Malcev, Buňačenko, Zverev, Korbukov a Šatov. 

 – Z archivních materiálů sestavil L. F. Nykl.