Byl generál Vlasov hrdina, nebo zrádce?

Mnozí z vás slyšeli, že ruští vojáci v německých uniformách z armády generála Vlasova pomáhali osvobodit Prahu při povstání českého lidu na pražských barikádách. Ale málokdo ví, že Vlasovci měli také posádky v našem kraji.

Dne 14. listopadu 1944 byl totiž v Praze ustanoven Osvobozeneckým hnutím národů Ruska - "Komitét osvobození národů Ruska", tzv. KONR. Byla to první ruská emigrační vláda a v Karlových Varech měla své sídlo. Z branných sil KONR zasáhla do Pražského povstání v květnu 1945 1. pěší divize ROA, známá jako "Vlasovci".V Praze padlo na 300 těchto vojáků.

Z národů Sovětského svazu byla postavena armáda asi jednoho miliónu dobrovolníků ve stejnokroji a zbrani. Nebyl to jenom německý stejnokroj. Například dobrovolníci-kozáci, nastoupili ve svém tradičním stejnokroji. Přesné číslo dobrovolníků ze Sovětského svazu není známé.

V čelo dobrovolnického hnutí byl postaven sovětský generál-poručík Andrej Andrejevič Vlasov s největší přirozenou autoritou.Generál Vlasov získal před tím za své zásluhy při službě v Rudé armádě, Leninův řád, Řád Rudého praporu a medaili „XX.let RKKA“(Dělnicko rolnické Rudé armády). 3. ledna 1942 byl Vlasov vyznamenán Řádem rudého praporu, 24. ledna byl Stalinem povýšen do hodnosti generálporučíka 7. března 1942 byl jmenován velitelem 2. úderné armády na severu v Leningradu - na Volchovském frontu, s cílem prolomit blokádu tohoto nešťastného, ale statečného města. Situace v této oblasti byla zoufalá, jednotky prořídlé a všeobecně panoval nedostatek potravin a munice. Zradou se stal válečným zajatcem na Volchovské frontě, jižně od Leningradu. Nebyl přeběhlíkem, jak lže sovětská historie, ale byl prozrazen a byl udán Němcům místním ruským obyvatelstvem po likvidaci "kotle". Za velitele byl vybrán z iniciativy armády a nikoliv německým vedením. 1. divize, celkem 4 pluky – generál Buňačenko, odhad ruských vojáků se pohybuje od 10 do 14 tisíc mužů. Mnozí z nich už poznali sibiřské gulagy a proto se dali do služeb Němců, na protest proti Stalinově hrůzovládě.

A tak se na demarkační čáře mezi osvobozením ze Západu a z Východu ocitli dobrovolníci v cizích stejnokrojích a s nimi nekonečné zástupy uprchlíků. Málokdo z nich se dožil svobody. V rámci spojenectví byli předáváni Američany do rukou svých nepřátel a každému bylo jasné, jak skončí. Ať to byli vojáci nebo civilisté, válečníci nebo ženy s dětmi. K nejhorším krutostem docházelo kupodivu v jižním Rakousku. Bezohlednost zdejší britské okupační armády byla hrůzná a nepochopitelná. Bitím a střílením násilně deportovali zpátky k Rudé armádě nejenom kozáky, ale i jejich rodiny a ohromné množství lidí, prchajících před stalinskou totalitou. Je známo, že mnozí polští a ruští vězňové prosili, aby směli zůstat a raději dál žít v německých koncentračních táborech. Z toho mohli Angličané soudit, co asi čeká tyto nešťastníky za demarkační čárou. Prostě nad nimi vynesli rozsudky smrti. Do dnešních dnů zbyly na rakouských vesnických hřbitovech bezejmenné kříže a vzpomínky starých venkovanů na matky, vrhající se i s dětmi do vln rozvodněné Drávy.

Vojenské jednotky generálporučíka A. A. Vlasova, bývalého sovětského generála, vznikly z protistalinsky a protisovětsky orientovaných osob, získaných v zajateckých táborech, kde panoval hlad. Ve velitelském sboru bylo i větší množství důstojníků bývalé carské armády, kteří odešli do emigrace často již po únorové revoluci 1917, neboť nesouhlasili s republikánským zřízením a s prozatímní vládou.

Obec Prameny.

Na kraji obce byla na konci války kavárna Volfštejn (865 m n.m) patřila a pod obec Prameny. Byla před druhou světovou válkou vyhledávaným výletním místem. Z Mariánských Lázní sem jezdil i autobus. Restaurace měla vyhlášenou kuchyni, jedna ze zdejších specialit byl horský pstruh , dokonce z vlastního chovu. V létě zde bylo několik teras se stoly s výhledem na Prameny. Pro zimní návštěvníky byl připraven lyžařský terén na okolních lukách a skokanský můstek. Jediným nedostatkem byl prý nedostatek vody, takže se sní muselo šetřit.
Ke konci války byla kavárna zabrána německou armádou, školili se zde vlasovci pro diverzní akce proti tehdejšímu Sovětskému svazu.

Kynžvart.

Za války pracovali v Kynžvartě stejně jako v okolních obcích zajatci. Rusové tu byli na pile u nádraží a v srpnu 1943 se pokusila skupinka o útěk. Ruský poručík Vešort byl zastřelen u dvora Haselhofu , další pochytáni v lesích. Ve sklárně byl oběšen ruský zajatec proto , že v dílně vytekla vana s roztavenou sklovinou. 7.února 1945 bylo zatčeno v městě 17 ukrajinských dělníků a švec Steiner za poslech cizího rozhlasu.

Když se blížila v květnu 1945 fronta , Kynžvart se připravoval k obraně. Ráno 6.května přijížděly americké jednotky 97.pěší divize od Chebu a Staré Vody. Kynžvart se jim zdál soustředěním německého odporu. V městě bylo asi 500 německých vojáků. Po krátké boji se vzdali a po odjezdů Vlasovců z lázní se tam nastěhovaly už čerstvé americké jednotky.

K. Vary.

Začátkem dubna 1945 přijel do Karlových Varů generál Vlasov, aby prověřil místní vojenskou základnu . Chtěl, aby byla bojová technika převedena do středu Čech, místa koncentrace ROA. To ale nebylo možné pro sovětskou převahu ve vzduchu. 17.4. obdržel Malcev příkaz, aby v pochodové koloně vyrazil jižním směrem vstříc západním Spojencům. 24.4.1945 bylo přijato řešení kapitulovat u Američanů. Na setkání s velitelem 12. amerického sboru přijel Malcev. První otázku, kterou mu Američané dali, bylo: "Co vás přivedlo k Němcům?" "Nenávist k SSSR, současnému systému", zněla odpověď. Jako podmínku kapitulace získal Malcev, že nebudou vydáni do SSSR. Dohoda byla přijata a 27.4.1945 se 5.000 vlasovců vzdalo Američanům. Po skončení války byla většina příslušníků VVS KONR, stejně jako ostatní vlasovci vydáni Stalinovi..

Mariánské lázně -

Na jaře 1945 byla každá volná místnost obsazena rodinami z východu. Generál Vlasov bydlel v domě Waldschlosschen vedle divadla (Tobruk) a později v Pomněnce (Jalta). Vlasovci bez povolení obsazuji další domy (v Ruské ulici). Ruští zajatci chodí volně po ulicích a také jiní vězňové. Na domech jsou připevněny tabulky: "Rabování bude trestáno smrtí." - anglicky, německy, francouzsky, polsky, česky a italsky. Podpis: A M G. Američané později vysvětlují, že město prý osvobodili pro Rusy.

Podlesí (Markartov) a Úbočí (Amonsgrün). V markartovské škole bývali Vlasovci stejně jako v hostinci a dále tu bylo -jako všude v okolí - mnoho utečenců ze Slezska.

Na Srnčím hřbetě poblíž Velké Hleďsebe v lese bylo nalezeno pět mrtvol mužů v německých uniformách, přikrytých slabou vrstvou hlíny a větvemi. Byli to Vlasovci, zastřelení tu němec kým vojákem koncem dubna. Mrtvoly byly převezeny na hleďsebský hřbitov a zde pohřbeni.

Velikonoce 1945 nebyly pro německé obyvatelstvo Chebska tak mírumilovné, jak by svátky měly být. Místo příjemného jara se blížila Západní fronta.

Z mariánskolázeňského nádraží odjíždí vlak na Plzeň do Protektorátu. Je přeplněn převážně Vlasovci.

11.5. se A.A. Vlasov vzdal Američanům. Ve 14.00 12.5. byl převezen do vyššího amerického štábu. Generál Vlasov za doprovodu svých důstojníků a Američanů odjížděl ze Lnářů do Plzně k vyjednávání.. Zatčení generála Vlasova na české půdě bylo více než dramatické. Došlo k němu 12. května 1945 na křižovatce na konci hráze mezi Novým a Hořejším rybníkem ve Lnářích u Písku. Kolona byla zastavena sovětskými důstojníky. Pod hrozbou zbraní vytáhli Vlasova a Buňačenka, Američané tomu jen přihlíželi. Zajetí Vlasova se nestalo bez účasti Američanů, němečtí historici poukazují na to, že v něm ne nejmenší roli hrál náčelník štábu 12. amerického sboru plukovník P. Martin. Vlasovci se pochopitelně bránili, že jsou na území podléhajícím Američanům, ale sovětský důstojník trval na svém a zbraní ohrožoval samotného Vlasova. Ten jel v koloně jako poslední a o konfliktu neměl ani tušení. Přítomní Američané se zachovali v tom smyslu, že to není vlastně ani jejich záležitost a nechali Sověty Vlasova a několik důstojníků, kteří mezitím neutekli, odvléct do sovětské zóny

Vlasov musel formálně podepsat bezpodmínečnou kapitulací Ruské osvobozenecké armády. Po dalších výsleších byl převezen spolu s ostatními do Drážďan, kde byli naloženi do letadla bez sedadel mezi ukořistěné koberce a eskortování do Sovětského svazu.

Posledním aktem tragédie KONR a ROA se stala násilná repatriace většiny jeho vojáků a důstojníků do Sovětského svazu v souladu se smlouvami podepsanými v Jaltě 11.2.1945. Důstojníci byli zastřeleni bez soudu a ostatní byli převezeni do gulagů na Sibiř a Dálný východ. Ti, kteří nebyli odvezeni do táborů, byli rozhodnutím Ministerstva obrany z 18.8.1945 odsouzeni na 6 let vězení. Z velitelů ROA zůstali naživu 3 ze 4 velitelů pluků 1. divize (Sacharov, Archipov, Artěmev). Z 50.000 vlasovců ušlo vydání do SSSR asi 10.000. Co se týče Vlasova a dalších činitelů KONR, byli souzeni v utajeném soudním procesu, na kterém byli kromě Vlasova Malyškin, Žilenkov, Truchin, Zakutnyj, Blagoveščenskij, Meandrov, Malcev, Buňačenko, Zverev, Korbukov a Šatov. Soud je všechny odsoudil k smrti pověšením. Rozsudek byl vykonán 1.8.1946.

Základy tohoto neskutečného pošlapání demokratických principů na Sebeurčení národů už byly dány v tajném dodatku smlouvy podepsané v Jaltě. Americký prezident Roosewelt a britský premiér Churchil se na tom se Stalinem domluvili už tenkrát. Američané počítali s tím, že jim na oplátku za to že Stalinovi přenechají dobytí Berlína a nebudou postupovat na Prahu, dají Stalinovi Polsko i s novými hranicemi a přenechají jim tzv. „zrádce“ z řad ROA. SSSR za to pomůže při útoku na Japonsko. Jak víte, při tomhle je nakonec nepotřebovali a vše rozhodly atomové bomby. Takže „dobrý strýček Joe“ – Stalin ke všemu přišel lacino a díky tomu si podmanil přes půlku Evropy. Tak daleko ale Američané ani Angličané nedohlédli. Protože Stalina a jeho touhu po moci vůbec nechápali. Domnívali se, že je takový demokrat jako oni a byli vyvedeni z omylu, když po válce našli mezi svými úředníky, vojáky a vědci, hromady sovětských agentů, kteří dokonce vyzradili Moskvě i tajemství atomové bomby. Už v Jaltě na konferenci, byly místnosti západních diplomatů a US prezidenta protkány mikrofony, tudíž Stalin věděl předem, o čem budou jednat a mohl se na to připravit. To byl jejich „spojenec“ a Rooseweltův velký přítel „Onkel Joe“. Prezident Roosewelt byl možná dobrý pro Ameriku, ale ve světě a jeho politice se vůbec nevyznal. Snažil se Stalinovi ve všem vyhovět s tím, že že je Stalin demokrat. Vůbec nechápal, že Stalin byl jen primitivní zločinec a z Roosewelta měl jen legraci. Pro Stalina byl už tehdy jen nepřítelem, společně s celým Západem. V některých případech byl horší než Hitler, hlavně v tom, že rozšiřoval síť Gulagů (pracovních táborů) na Sibiři, které začal budovat Lenin. U zrodu gulagů stáli V. I. Lenin a F. E. Dzeržinskij, postupně byly rušeny na přelomu 80. a 90. let min. stol.První tábory byly v červnu 1923 rozmístěny na ostrovech Solovky v Bílém moři. Podle dostupných údajů dosahoval počet internovaných osob např. 11,5 mil. (1938), 13,5 mil. (1941), 4 mil. (1985), 850 000 (1989), z toho cca 20 000 osob ročně umíralo.

V roce 1952 bylo v sovětských gulazích podle odhadů na 13 milionů lidí

Z archivních materiálů a místních kronik sestavil Frank Nykl.