Hodnocení uživatelů: 5 / 5

Aktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnoceníAktivní hodnocení
 
 

Trpaslíci v Krušných horách.

Wilhelm & Jacob Grimm 1859.Zdroj: Wilhelm und Jacob Grimm, Deutsche Sagen, 1. Teil, : Sagen, (Leipzig: trpaslk.jpgBrockhaus, 1859), p. 111 (no. 117). Pro nás, co se sem do Krušných hor přistěhovali ze všech koutů naší bývalé republiky, to byl po válce jen kus země nikoho. Bylo odsunuto na 2.miliony 600 000 zdejších obyvatel. Zbyla jen prázdná a pustá krajina. V souvislosti s odsunem Němců a se zavedením komunistického režimu po roce l948 došlo v padesátých a šedesátých letech v okolí Karlových Varů, zejména v hornatých oblastech Krušných hor, Doupovských hor a Slavkovského lesa k devastaci a zániku četných vesnic a památek. Němci si vzali sebou i svou historii, své dějiny, pověsti i pohádky. Mnoho jich pak odcestovalo do USA a tak se můžeme jednou za čas něco dozvědět o jejich pověstech z angličtiny. Když jsem občas pročítal tyto pověsti, neustále se tam objevovaly tlupy skalních skřítků - trpaslíků, kteří byli zřejmě velkou součástí dějin tohoto kraje. Před pár lety jsem získal i foto trpaslíka, který byl nalezen na zdi u střechy jednoho domu poblíž Sokolovského nádraží s datem 1912. Teď mi teprve došlo, že i když byl trpaslík vytlačen z okolí Sokolova, hlídá dál vstup do města. Skalní skřítci jsou snad v každé lidové pověsti, od Andělské hory, Kyselku, okolí Karlových Varů, Loket, přes Sokolov až po Cheb.Protože mi to nedalo pustil jsem se do zpracování příběhů o trpaslících našeho kraje a tak se vraťme do dob, kdy byly celé Krušné hory plné skalních skřítků, trpaslíků a podzemních malých (pidi) lidiček.

 

Frank..

Podzemní pidi - lidi.

Jeden muž od břehu Ohře vyprávěl tento příběh:

Staří podzemní lidé - trpaslíci, kteří měli ve zvyku navštěvovat Steddingův dům, jednou přinesli úl plný koňského trusu jako výraz díků za zdejší pohostinství. Hostitel si o tom myslel všelico. "K čemu může být dobrý tohle svinstvo?!" a tak šel ven k řece a vyprázdnil to všechno do vody. Když se vrátil do svého domu a uložil úl, něco cinkalo. Nahlédl dovnitř kde zjistil , že kousky hnoje které nevydhodil a které se usadily ve štěrbinách úlu, byly ve skutečnosti kusy zlata. Stedding ihned utíkal ven s celou rodinou k řece, aby získal hnůj co od počátku vyhodil. Hnůj, ale zůstal nezměněný. Byl to pořád jen hnůj.Později se podzemní lidé vzdálili přes moře, pro lidi co byli zde se stali příliš chytří. Kapitán který přepravoval na druhou stranu oceánu domácí dobytek se velice divil, že nevidí žádného člověka, ale jen viděl jak nízko jeho loď najednou leží ve vodě, dokládající svou ohromnou váhu, kterou cosi drželo. Jak potom také říkal , žádná telata nemohla vyrůst tak silná a zdravá v žádném domě kde podzemní lidi zůstali, protože podle něho to byli jen žárliví a zlomyslní malí lidé.

Malí lidé a nemají rádi žaludy.

V dávných dobách měli trpaslíci ve zvyku zabývat se dědictvím v zemědělské komunitě horníků. Po večerech přicházeli ke krbu k ostatním, aby se ohřáli. V noci, protože vždy dokončili všechnu práci, hostitel jim naplánoval práci pro další den. Navzdory jejich užitečným pracem, jeden rolník tam již dále nechtěl jejich společnost: Ale neuměl se jich zbavit. Pak  mu nakonec někdo doporučil  připravit několik žaludů k ohni až si bude vařit pivo. To taky udělal. Hned, když trpaslíci přišli a uviděli to, jeden z nich zvolal, "Já už jsem dost starý, protože jsem viděl Duisbergský les pokácený dvakrát a vyhořelý třikrát, ale nikdy jsem neviděl vařit žaludy v pivu!" Od těch dob zmizeli z toho místa.

Trpaslíci.

Jeden pastýř na západní straně hor vyprávěl tento následující příběh:V dávných časech, měli trpaslíci ve zvyku tady bydlet. Oni byli tak malí že v peci pekárny osm bušlů (36,3 l) hluboké sebou mohli mlátit sedm bušlů vzhůru bez boule na hlavě. Jedna žena, se jich chtěla nakonec zbavit, protože byli její dlouhodobí neplatící hosté a tak jim začala  připravovat žaludy na ohni. Když to jeden z nich uviděl řekl, "Třikrát jsem viděl Dammerský les skácený a dvakrát vyhořel, ale nikdy takové vaření!"

Trpaslíci proměněni v kámen.

V Čechách nedaleko od Lokte (Elnbogen) v drsném  ale krásném údolí, přes které řeka Ohře sviští  ve vícenásobných ohybech nahoru téměř do do Karlových Varů (Karlsbad), žil slavný trpaslík jeskyní. Obyvatelé sousedních vesnic a města o tom mají svůj následující příběh. Tyto skály byly obývané v dávných dobách malými horskými trpaslíky kteří si tam v poklidu vyřizovali své skromné obchody.  Nikdy nebyli nemocní a  dost pomáhali svým lidským v nouzi a zármutku. Ale nyní byli po delší dobu tito trpaslíci ovládáni zlým duchem. V té době se stal případ, ať tak nebo onak, právě  vysvětili svatbu a když chtěla vyjít z jejich kostela, jejich vůdčí duch byl naplněn ohromným běsněním a přeměnil trpaslíky do kamene -a co bylo horší, od té doby, co oni zůstali v nesmrtelném duchu, tak jim zakázal  žít v těch místech dál. Série skalních stěn, které jsou zde ještě nazývané " okouzlená trpasličí svatba" a kde každý může vidět různé tvary stojících svatebčanů na vrcholech hor. Uprostřed jedné té skály můžete vidět postavu trpaslíka, který  zůstal příliš dlouho v kostele, zatímco další postava se pokoušela uprchnout kouzlu. Když se podíval  ven z okna a volal o pomoc i on zkameněl.

 

 

Trpaslíci si půjčují chléb.

Pastor Hedler v Selbitz a Marlsreuth (poblíž naší hranice u Aše) vyprávěl v r. 1684 následující příběh :Mezi dvěmi výše uvedenými lokalitami je jeskyně otevřená do lesa, která se nazývá „Jeskyně skřítků" a tam kdysi dávno, dříve než před sto lety žil skřítek. Ten když potřeboval, bylo mu dodávané  jídlo jistými obyvateli z městečka Naila.Albert Steffel, který se dožil v r. 1680 sedmdesáti let a Hans Kohmann, co se dožil šedesát tři roky v r. 1679, dva čestní a věrohodní lidé vyprávěli tento příběh o dědečkovi Kohmannovi už mnohokrát. Dědeček jednou oral půdu na svém poli v místech blízko jeskyně, když mu jeho manželka přinesla  čerstvě napečený chléb na snídani. Přinesla ho v malém ručníku a položila na okraj pole.

 

Brzo potom přišla malá trpasličí žena a požádala rolníka o jeho chléb: "Její chléb byl sice také v peci, ale její hladové děti nemohly už dál čekat a ona chtěla vyměnit farmářský chléb za její vlastní, který bude upečený v poledne." Dědeček řekl že souhlasí, a malá žena vskutku přišla znovu v poledne,  prostřela před farmáře bílé roucho a postavila na něj bochník chleba který byl ještě teplý, dodávajíc mnoho díků a vábila muže k tomu, aby si pochutnal na jejím chlebu. Potom ho požádala, zdali si může přijít pro ubrus na stůl ke konci dne. Jak říkala, tak se také stalo.

 

Když se večer vrátila řekla, že tolik mlýnských hamrů zde bylo dáno do provozu a ona, neustále rušená tímto randálem, se bude muset vzdálit a opustit toto milé místo. Také hubovala a velice proklínala lidi, za jejich pohrdání v neděli, když farmáři šli kolem jejich polí před kostelem, pokládala to za velký hřích co jí žene od nich pryč.

 

Brzy potom v neděli, několik zemědělských dělníků vstoupilo do jeskyně se zapálenými svítilnami a nalezli uvnitř polorozpadlé nízké chodby. Nakonec našli širokou pracovní místnost, čtyřhrannou, vyšší než dospělý muž , s mnoha dveřmi na každé straně. Pak dostali velký strach z neznáma a tak odešli bez prohlídky malých místností za dveřmi.

Trpaslíci museli odejít.

Z Krušných hor byli trpaslíci vytlačeni kvůli stavbě vodních hamrů a dalších mlýnů. Velice si na to stěžovali a říkali, že se budou chtít vrátit jenom když skončí hamry se svým rámusem. V pohoří Krušných hor v okolí Chebu, byly v dávných dobách trpasličí  jeskyně a trpaslíci tam často půjčovali obyvatelům mnoho kuchyňského nádobí a další věci pro jejich svatby.

Trpaslíci na stromě.

V létě trpasličí obyvatelé často sestupovali z horských výšek Krušných hor do údolí pomoci z prací nebo jen pro pozorování pracujících lidí - totiž děvčat -která sklízela seno. Byli vždy schováni mezi stinnými listy na dlouhé, na silné větvi javoru.V jednom případě, nějací zlomyslní lidé přišli v noci a podřezali větev, aby jen trochu držela u kmene. Když se nic nečekající trpaslíci posadili druhý den ráno na větev, ta se náhle utrhla od kmene s velkým prasknutím a poslala trpaslíky k zemi. Všichni kolem se smáli a trpaslíci, kreří se cítili být velmi uražení  vykřikovali: "O jak vysoko až do nebe jsou nad námia jejich existence bez víry přetéká!Dnes jdeme pryč! a nikdy se už nevrátíme!" Dodrželi své slovo a nikdy už je nikdo znovu neviděl.

Trpaslíci od skalní stěny.

U trapaslíků bylo zvykem posadit se na velký kámen na pokraji skály a sledovat žně na poli pod sebou z toho výhodného postavení. Nicméně v jednom případě si pár selských mládenců brzy ráno udělalo kolem kamene oheň a nechali ho úplně rozžhavit do červena. Potom z něho zametli uhlí, aby se to na první pohled nepznalo.  Ráno přišli malí lidé a jen si sedli, okamžitě začali skákat a křičet. Pořádně si spálili svá malá pozadí. Ve hněvu začali volat: "Ó svět zla, Ó svět zla!" Pak slíbili že se pomstí a zmizeli navždy.

Stopy trpaslíků.

V dávných dobách žili lidé v údolí a kolem vysoko ve skalách žili trpaslíci. Trpaslíci byli přátelští a hodní k lidem, pro které dělali těžkou práci i v noci bez pobízení. Vždy, když sedláci vyjeli brzo v ránu s povozy a nástroji, museli vyjadřovali úžas nad hotovou prací a mysleli si, že je to nějaká záhada a kouzlo. Trpaslíci byli ukryti poblíž  ve křoví, smáli se, blikali si lampičkami a hlasitě mezi sebou hovořili.

 

Někdy se farmáři rozhněvali, když našli polovinu vzrostlého zrna ležící již posekanou v jejich polích; ale když se pak začalo valit následující krupobití a bouřky, viděli velmi dobře že není možné aby jednotlivé stéblo mohlo uniknout takovému prudkému počasí nedotčené. Pak potajmu děkovali předvídavým trpaslíkům. Nakonec, nicméně ztratili lidé dobrosrdečnost a laskavost pro trpaslíky a jejich „zločiny" a vyzvali je, ať odejdou pryč. Od té doby je žádné oko nespatřilo.

 

Další problém vznikl takto: Jeden pastýř měl zajímavý třešňový strom zasazený v příkrém svahu hory. Jak v létě ovoce dozrálo stalo se, že byl pak za tři noci po sobě  strom čistě otrhaný a všechny třešně umístěny na lavici a ve skladovacích prostorách, kde je pastýř  obvykle podle svého zvyku nechával.

 

Lidé ve vesnici říkali: "Nikdo jiný kromě vzpřímených trpaslíků tohle nedělá. Chodí ven jen v noci ve svých dlouhých kabátech a zakrytými stopami, chodící tady po špičkách, potichu jako ptáci a práci dokončí před nástupem lidské denní práce. Již mnohokrát byli vidění při práci, ale nikdy nebyli vyrušeni natolik, aby nepřišli znovu dělat radost."

 

Pastýř byl patřičně zvědavý po takovém rozhovoru a opravdu rád by věděl proč trpaslíci tak pečlivě skrývali  své stopy a zda jejich nohy měly jiné tvary než lidské. Takže když příští rok přišlo léto a trpaslíci znovu tajně nastoupili ke sklízení třešní a nošení je do skladu, pastýř vzal plný pytel  popele a vysypal ho kolem stromu s třešněmi.

 

Druhý den ráno za úsvitu přispěchal na místo: Strom byl opravdu očesaný a holý, ale na zemi dole uviděl stopy v popelu, vypadající jako četné malé husí stopy. Pak se pastýř začal smát a posmíval se hlavně trpaslíkům, protože objevil jejich tajemství.Část trpaslíků potom brzy zničila, zpustošila své příbytky a uprchla hluboko nahoru do hor. Tito trpaslíci měli hořkou zášť vůči lidem a odmítali jim dál ještě pomáhat. Dotyčný pastýř, který prozradil trpasličí tajemství, se stal chronicky nemocný a mentálně nestabilní až do svého životního konce.

 

Heilingovi trpaslíci.

Na řece Ohři mezi zemědělskou farmou Wildenau (dnes Hory) a hradem (dnes zámeček) v Doubí, ční obrovské útesy které od dávných časů, lidé nazývají Heilingská stěna. Na úpatí tohoto masivu můžete najít jeskyni, uvnitř klenutou a zvenku jen mírně viditelnou pro malý otvor vytvořený pro malé lidičky, které se museli ohýbat nízko a museli se plazit. Jeskyně byla obydlená malými skřítky nad kterými bděl princ, jinak neznámý starý muž jménem Heiling.Kdysi dávno si vyšla žena narozená v Tašovicích  ven z vesnice před večerem Petra a Pavla a dostala se až do lesa při hledání bobulí. Noc jí předešla a  pak uviděla malý útulný dům stojící hned vedle útesu. Nelenila, otevřela dveře a vstoupila dovnitř.

 

Uvnitř uviděla sedět starého muže u stolu, kde něco  pilně a úzkostlivě psal. Žena ho požádala o místo zde do rána zůstat a on ji ochotně přijal. Vedle starého muže nebyla žádná další živá věc v celé místnosti. Ať tak nebo onak, ze všech koutů se ozýval ohromný rachot. Žena začínala být příšerně vystrašená a tak se  zeptala starého muže: "Kde to ve skutečnosti jsem?" Starý muž odpověděl: "Moje jméno zde bylo Heiling; brzo však budu muset cestovat pryč, protože ' dvě třetiny mých skřítků už uprchly daleko.'"  Po této pozoruhodné odpovědi byla žena nesvá ještě víc a byla by pokračovala s dotazy, ale on jí vybídl  k tomu, aby zůstala potichu a pak řekl: "Kdybyste nepřišla přesně během této jedinečné hodiny nikdy by jste nenašla žádný úkryt na noc."Vystrašená žena  se poslušně schoulila do rohu a sladce usnula. Kdy se ráno probudila, ležela dole pod útesem a myslela si, že se jí to zdálo. Žádné malé stavení už neviděla. Byla šťastná a uvolněná , že žádná nemoc jí nepostihla v tomto nebezpečném místě a tak  spěchala zpět do její vesnice. Avšak všechno tam bylo velmi změněno a cizí. Ve vesnici byly nové domy a byly jinak postaveny, ona nepoznala lidi, kteří jí potkávali a ani oni nepoznali ji. S velikým úsilím nakonec našla chatu kde žila a dokonce to bylo postaveno o něco lépe. Jen ten stejný dub který tam zasadil už její dědeček  ještě dával stín. Přes to všechno se pokusila vejít dovnitř, ale byla vykázaná ze dveří jako cizí osoba. Už to nezvládla a začala pobíhat po vesnici neustále plačící v ohromném nepochopení. Lidé si mysleli , že  byla zbavena rozumu.  Nakonec jí přivedli k vrchnosti do úřadu, kde vyslyšeli její případ a začalo se to celé  vyšetřovat.Pak našli v análech společenství a v církevních záznamech, že přesně před sto lety žena onoho  jména co šla do lesa hledat bobule, nikdy  nepřišla domů a nikdy nebyla nalezená. Je tedy jasné, že spala celých sto let ve skále a během té doby nezestárla. Potom žila své zbývající roky tiše a bez starostí a byla řádně opatrována celým společenstvím po ta dlouhá léta, za její trápení a  kouzla která vydržela.

 

Největší výskyt trpaslíků a skřítků v bájích a pověstech Krušných hor a okolí.Andělská hora: „V okolí hradu se  vyskytují čerti, víly,lesní skřítkové a vůbec zázračné bytosti, a dodnes je občas někdo potká".

Šemnická skála: „Skála je plná malých jeskyň, bývalých příbytků skřítků".

Řeka Ohře u Lokte: „Řeka teče směrem na Karlovy Vary kolem divokých skal, které bývaly plné jeskyních skřítků a trpaslíků."1835kolem-npp-skalky-sktk.jpg

http://www.pitt.edu/~dash/gone.html

http://oaks.nvg.org/sagen690.html

 

Ze starých německých rukopisů přeložil a česky upravil Frank Nykl.