Krutý příběh důstojníka Šebesty.

Když se mi v r. 1968 dostala do rukou knížka spisovatele Jana Procházky „Přestřelka“, začalo mi to vše být nějak povědomé. Jedná se tam o útěk šesti vysokých důstojníků armády přes zadrátované hranice na začátku padesátých let a jejich zoufalý boj s pohraničníky. Jsou tam samozřejmě vylíčeni jako nepřátelé v černých barvách a pohraničníci i přes své různé malé nedostatky a milostná intermezza, jako hrdinové. Proč to říkám? Protože jsem jednoho z oněch důstojníků poznal osobně v pracovním táboře ve Vykmanově v proslulém lágru „C“ u Ostrova nad Ohří v r. 1963. Tento lágr byl Centrálním táborem Jáchymovských lágrů a proto to označení „C“.

Jedná se o podplukovníka Šebestu, který byl bývalým důstojníkem MO a tady dělal vedoucího táborové samosprávy, prostě byl tzv.“Táborák“ Byl ustanoven k tomu aby se dodržovala kázeň, organizoval nástupy ke sčítání a snažil se z vlastní vůle nás mukly hájit proti zlovůli bachařů. Ti ho uznávali a měl u nich i mezi námi velkou autoritu. Ne vždy se mu podařilo nás obhájit, ale přesto se nevzdal. Dělal také přátelské návštěvy na barácích a tak jsem jej slyšel jednou u 5 litrové sklenice s čajem na našem baráku vyprávět o svém pohnutém osudu. Po roce 1948 se nedokázal smířit s komunistickými důstojníky, které jim přidělili, protože ti ani neuměli pořádně česky (většinou byli z Ukrajiny) a byli napůl gramotní. (Viz filmy „Tankový prapor, nebo „Černí baroni.“) Když mu přidělili nadřízeného, který ani neuměl číst v mapě a každého kdo s ním nesouhlasil chtěl zastřelit, tak už toho měl dost a rozhodl se, že uteče za hranice. Ale už tehdy se začaly stavět drátěné ploty, mezi nimi minová pole a vše začínalo fungovat podle sovětského vzoru jednotek Pohraniční stráže.

Ze sborníku od Pavla Vaňka, který o tom napsal:

„ Problémem třeba bylo i vytahování zvěře, zabité elektrickým proudem, z drátěného zátarasu. To se dělalo tak, že pohraničník prolezl krajní stěnu a vzal předmět rukou. Po několika „mimořádných událostech .– úmrtích pohraničníků,“ bylo nařízeno vytahování zabité zvěře pouze pomocí tyče s hákem Většina úrazů vznikala z domnění, že je proud vypnut. Kampaňovitost opatření proti nedovoleným přejezdům státní hranice vozidly a vlaky byla vyvolána především událostmi, ke kterým došlo v ašském výběžku v roce 1951, kdy v krátkém časovém odstupu přejely státní hranici 28. 7. 1951 v prostoru Benešova paloučku u Aše nákladní automobil Tatra 111 se 14 osobami a vlak se 107 osobami 11. 9. 1951 z Aše do Selbu, vlak i náklaďák byly později vráceny do ČSR. Na to konto dochází k instalaci výkolejek, těžkých závor a dalších překážek na železniční a silniční přechody. V druhé vlně pak šlo o zabezpečení státní hranice (v některých lokalitách) proti nedovolenému přejezdu státní hranice i mimo silnice. Impulsem pro budování byl známý přejezd obrněného pásového vozidla řízeného Václavem Uhlíkem přes drátěné zátarasy v srpnu 1953 u 9. poběžovické pohraniční brigády v úseku 10. roty Nemanice.“ (K vývoji ženijně technického zabezpečení státní hranice ... Sborník AMV 2/2004).

Takže když to shrneme, většina pohraničníků zemřela díky nedostatečné instruktáži o zátarasech, špatnému položení min, jejich samočinnému výbuchu v závislosti na drsném počasí i dotyku spadlých elektrických drátů. Jen málo z nich bylo opravdu zabito při přestřelce s „nepřátelskými zločinci.“ Od roku 1955 už se tušilo, že Pohraniční stráž nemůže vůči veřejnosti obhájit úmrtí a těžká zranění pohraničníků při využívání nástražných pastí ve službě a údržbě. Také proto došlo v chebském úseku v polovině roku 1954 k odstranění min. Zaminovaný drátěný zátaras byl mnohem nebezpečnější svým tvůrcům a „ochráncům“, než tzv. narušitelům.

Vraťme se ale ke nešťastnému útěku podplukovníka Śebesty a jeho přátel důstojníků v r. 1952. Nemohu zaručit, že je vše přesně podle pravdy, protože jsem nebyl jeho starý přítel, ale jen mladý 18letý mukl. Takže jsem poslouchal o čem se ti starší baví a dodnes si to pamatuji. Původně bylo oněch důstojníků šest ale jen jednomu se nakonec podařilo proklouznout a ten nejmladší se vzdal. Byl to Šebesta. Ostatní byli zastřeleni. Přišlo se na jejich útěk už tím, že několik kilometrů před hranicí s Rakouskem našla hlídka PS opuštěné nákladní auto a protože mělo pražské číslo, bylo jim to podezřelé. Auto bylo majetkem MO a telefonicky se zjistilo, že několik důstojníků nepřišlo v tyto poslední dny do zaměstnání. Doma je také nenašli a protože už byli někteří v merku STB za své politické názory, podařilo se zjistit o koho jde a kolik jich je. Celý kraj na jižní Moravě se začal otřásat nákladními auty s vojáky a pohraničníky. Všude byla pohotovost a hranice byly uzavřeny masou po zuby ozbrojených vojáků. Prchající důstojníci se museli nořit do bahna a bláta, aby je nebylo vidět a nemohli je vypátrat se psy. Všude se střílelo, bylo zabito hodně zvěře a jeden prchající důstojník byl těžce zraněn.Takže začali také střílet a několik vojáků postřelili a jednoho zabili.Přesto se jim podařilo dostat se bažinou na pokraji Dyje až ke drátům a naházet na dráty mokré větve, aby tím přerušili elektrický proud. Toho využil jeden z nich a protože byl štíhlý, propletl se mezi dráty a dostal se na druhou stranu. Zbývající důstojníci měli sice své osobní zbraně a jelikož bojovali ve válce proti fašismu, měli odtud hodně zkušeností a vyznamenání. Teď bojovali proti podobnému nebezpečí, proti komunismu a dávali to najevo svými výkřiky na adresu vojáků. Když jejich palba poněkud ztichla ozvalo se od obklíčených důstojníků několik pokřiků do řad svých protivníků, dříve spolubojovníků: „Haló, kamarádi, kamarádi vojáci, nestřílejte, jsme vaši kamarádi! Nebojujeme proti vám, ale proti komunistům! Nechceme po vás střílet! Bojujeme za svobodné Československo kamarádi! Bojujeme i za vás kamarádi! Jdeme a vy nás necháte projít!“ Nenechali, nevěřili jim a nechápali je. Většinou už to byli zfanatizovaní členové KSČ a v hlavách nosili citáty ze stalinských příruček. Podle spisovatele Procházky byl naivní ideál lásky r. 1952: „Ze všech soudruhů, budeme si nejbližší soudruzi! Ve světlé budoucnosti se pravděpodobně vůbec nebude líbat.“

Nakonec zbyli už jen dva důstojníci a jeden si prohnal hlavou poslední kulku. Ten druhý, Šebesta nejmladší z nich, zůstal sám beze zbraně a tak se zvedl s rukama nad hlavou. Vojáci stříleli dál a tak jim nahlas řekl: „Nebojte se, on se zastřelil!“ Samozřejmě byl zatčen, bit od vojáků a pak i od vyslýchajících agentů STB v Praze. Ty velice zajímalo, kdo o tomto útěku ještě věděl a kdo jim pomáhal. Šebesta mlčel, nikoho neprozradil a tak dostal nakonec u soudu návrh na trest smrti. Protože neustále tvrdil, že on nikoho nezastřelil a protože nenašli ani jeho zbraň, skončil s doživotím a uzavřenými spisy. To tehdy znamenalo, že na něho nespadala milost prezidenta, zkrácení trestu a ani podmínečné propuštění. Takže měl zemřít v kriminále. Na táboře „C“, kde jsme se setkali, dokázal pan podplukovník svoji rozvahu a charakter tím, že nás zachránil před střílením. Jak už jsem několikrát psal, v neděli při malém fotbalu u koridoru, přelétl míč až ke drátům a jeden také osmnáctiletý vězeň zamával na strážného nahoře na věži, že si jde pro něj. Ten ale začal střílet a kluka zabil. Všichni jsme se stáhli do baráků a odmítli vyjít na sčítací nástup a pak i pro večeři. Ráno celý tábor odmítl nastoupit do práce, dokud se vše nevyšetří a tak na nás poslali Lidovou Milici, vojáky a útvary SNB z celého kraje a ti tábor obklíčili. Všude byly kulomety a samopaly, namířené na naše okna v dřevěných barácích, kde jsme byli. Šebesta se nahlásil k rozhovoru s náčelníkem tábora a tomu vysvětlil, že se nejedná o nějakou vzpouru, ale o to, že se bojíme vyjít ven, aby nás taky nezabili. Pak se vše uklidnilo a dodnes děkuji panu podplukovníkovi Šebestovi, za naší záchranu. Na to se nezapomíná. Snad jej propustili už v r. 1965 na politickou amnestii. Jestli ještě žije, nebo někdo z jeho blízkých, tak mu rád mu osobně poděkuji.

Ladislav Frank Nykl – vězeňské číslo 18665.

Prameny –

Spisovatel Procházka, knížka „Přestřelka“, kterou musel napsat ve stylu poplatnému své doby

Šebestovo osobní vyprávění, které jsem slyšel a napsal podle pravdy

Pavel Vaněk - K vývoji ženijně technického zabezpečení státní hranice