Dne 10.11.2011 jsem byl pozván vedením Základní školy v Lokti do jejich zařízení, abych zde vyprávěl o konci války a o komunistických kriminálech, které jsem sám měl možnost poznat. Je to sice už 50 let, ale bylo mi tam zničeno zdraví a poznal jsem tam dost zvěrstev na které dodnes nezapomenu. Už je nás málo, pamětníků té doby a to, že jsem měl konečně možnost o tom všem mluvit před mladou generací která to nepoznala, bylo pro mne obrovským zadostiučiněním. Viděl jsem mladé lidi, kteří se po krátké době přestali bavit mezi sebou a začali mne poslouchat. To co jsem jim vyprávěl, málokdo zná a jsou tací, co to ani dnes už slyšet nechtějí. Tahle mládež osmých tříd sice hodně okolností tehdejší doby nechápala, žijí už v jiném světě, ale bylo vidět, že je to velmi zajímá. Po shlédnutí pár krátkých filmů na tohle téma a po vyslechnutí mých příběhů se začali ptát a ještě na chodbě mě překvapovali dobrými otázkami. Celá akce trvala dvě hodiny. Jak mi říkala jejich učitelka paní Zichová, je až z podivem, že je to tak zaujalo. Oni totiž nedokázali pochopit, proč byla povinná třeba účast na prvomájovém průvodu, nebo při oslavách Říjnové revoluce, proč se nesmělo cestovat za hranice a poslouchat cizí muzika. Jsme jim hodně dlužni v tom, že jsme jim tak dlouho nic neříkali a je dobře, že už se to konečně někdo odvážil a nás staré pamětníky vyslechne. Máme hodně co říci, ale je nás už čím dál méně. Proto bych chtěl poděkovat paní učitelce Zichové a celé škole v Lokti, že se tohoto kroku odvážila a nenechají naše vzpomínky upadnout do zapomnění.

Děkuji – historik a pamětník Nykl.